Trabantom do posledného dychu

Film beriem ako zaujímavý cestopisný dokument, pri ktorom nám nie sú prezentované iba tie najkrajšie zákutia a pamiatky navštívených krajín, ale aj ich odvrátená tvár. Horiaca Sumatra v smogu, kde na luxusný hotel nenarazíte, ak ho nevyhľadáte. A Austrálske vnútrozemie znie oveľa exotickejšie, ako ho vidíme vo filme. Lenže čomu nerozumiem a prečo ma tvorcovia a cestovatelia nepresvedčili, je rozhodnutie sa vybrať do týchto končín Trabantom, starým Fiatom a motorkami. Keď som sledoval ich problémy, začal som mal pochybnosti o ich mentálnom zdraví a mám ho aj po skončení filmu. No ako by som sa vybral na Kriváň v šlapkách a v plavkách a potom sa stále sťažoval, že je to vážne ťažké a očakával vaše uznanie za moju odvahu. 50% (13.09.2017)

Trabanti mají tu vlastnost, že když se na plátně objeví nebo stane něco, co mě zaujme, tak to u toho skončí a více se většinou nedozvím. A strašně mě to mrzí. Seriál by byl v těchto případech nejspíš spásou a rozvedl by ty zajímavé momenty. Bohužel se dívám na očesaný (nebo spíš hodně ořezaný) 90ti minutový dokument, který je pojat spíš jen jako takový trailer k seriálu. U dílu z Australie mám tento pocit nejsilnější. Předchozí díly byly funkčnější samy o sobě. (14.03.2022)

Původně jsem si myslela, že to bude daleko víc nudný a cestovatelský. Kdepak! Tohle byla naprosto skvělá zábava od začátku do konce. Divák může z první ruky vidět, co se na takových cestách děje a to bez cenzury. Sprostá slova, nahý zadky.. Řeknu vám, že pro kino plný pubertálních středoškoláků to bylo pravý vořechový. Navíc ty úžasný záběry přírody doplněný skvělým soundtrackem dokázaly vzbudit takovou atmosféru, že nemůžu jít jinak, než na plný počet. (15.04.2016)

Rychlost Trabantu a Maluchy ani velikost bicepsů Dana Přibáně tomu sice neodpovídají, ale trabantí filmy se svým směřováním čím dál víc podobají sérii Rychle a zběsile, jejíž poslední díly nesou znaky rodinného melodramatu. Od diváka se předpokládá, že jsou mu postavy, tvořící dohromady jednu - občas rozhádanou - mezinárodní rodinu, sympatické, rád s nimi tráví čas a budou ho tudíž zajímat jejich osobní krize a vztahy mezi nimi. Místa, kterými „žlutý cirkus“ projíždí, jsou oproti tomu tlačena stále víc do pozadí. Vyjma pár postřehů k velkému australskému šutru, pohodovému naladění obyvatel Timoru nebo (v kontextu filmu) nepatřičné vsuvky o neblahých ekologických důsledcích dojení palmového oleje, není důležité, kudy se jede, ale kdo sedí za volantem. Skutečnost, že jde kamera sociálním hercům víc na tělo, vychází také z většího zapojení malých kamer instalovaných na motorkách nebo v autech, takže jsme přítomni skoro všemu, co kdo koná. Zážitek z jízdy je díky tomu fyzičtější a intenzivnější, ale zároveň schází větší odstup od bezprostředního prožitku (který letecké money shots nenahradí). Osobně s tím nemám problém, protože mě tenhle sebevražedný oddíl na dvou a více kolech baví (včetně nových členů), ale kdo očekává klasický faktografický cestopis, jakými ČT2 zaplácává většinu všednodenních večerů, a zároveň neviděl žádný z předchozích filmů, bude zřejmě zklamán z toho, jak málo se dozví. 75% (17.03.2016)

Ty motorky to začínají kazit... Dokud jezdila jen auta, eventuálně ještě Marek samotný, byla to daleko větší zábava. Pořád je to velmi dobré, neustálé opravy jsou u takových aut předem očekávané, ale to věčné padání z motorek, riskování a úrazy, to bych pro příště vynechal - zbytečně je to zdržovalo. (03.09.2016)