Taxi Teherán

Pan režisér, i když toho ve filmu moc neřekne, působí od pohledu jako děsný sympaťák a navíc poměrně sečtělý a otevřený člověk, takže mě ani moc nepřekvapuje, že není tamnějšímu režimu příliš po chuti. Je to čistá konverzačka celá natočená za jízdy v autě, která ale svým dokumentárním nádechem a nastíněnými tématy o současném Íránu mnoho vypoví, aniž by postavy mnohdy musely něco explicitně říkat. (02.02.2023)

Několik kamer úmístněných na palubní desce taxi je sice z nouze ctnost, ale současně dost geniální nápad (podle mě by to fungovalo i u režiséra, který točit smí). Panahí ukazuje město, myšlenky lidí, jejich charaktery (vkládá jim do úst mnoho "nepromítatelného"), přičemž dokáže být osobním a v jedné chvíli se prostřednictvím jedné z postav téměř fyzicky dotkne diváka. Lidé takoví, jací jsou. Nápaditý konec. (09.10.2015)

Líbilo se mi to. Tématem je jak má hlavní hrdina v této zemi žít, když je perzekuován. Režisér a zároveň hlavní postava nahlíží na životy zevnitř jedoucího automobilu a skládá z nich mozaiku iránské společnosti. Pohybuje se na hraně autenticity a fikce. Závěrečnou dlouhou scénu v níž je divák ponechán osamocen v autě a nic se dlouho neděje je zřejmě zkouška divákovy trpělivosti, kterou v promítacím sále v Praze nezvládly jen dvě slečny, které odešly pár vteřin před koncem filmu. Život v Teheránu se během jízdy jeví báječně absurdně a režisér tuto absurditu ukazuje vrstevnatě, ale přitom s velkým nadhledem a empatií. Je nestranný vůči všem postavám. Naopak se baví tím, jak se charaktery pozvolna odhalují a překvapují svým uvažováním. A svým chováním pak často naprosto popírají to, co předtím řekli. Režisér za volantem se nám stále snaží sdělit, že nic není takové, jak to vypadá. Režisér je zároveň hlavní postava a může kdykoliv ostatní protagonisty vykolejit něčím neočekávaným. Odmítá sdělit, co je inscenované a c o ne. Mluví za něho jeho oči. Dialogové výměny tvoří jádro hořkosladkého a tragikomického popojíždění po městě. Zatímco náměty na filmové příběhy je naskakování do taxíku, student filmové režie se ptá režiséra, kde měl takový námět hledat. Zásadním dialogem ale je rozmluva o tom, co v Iránu znamená vysílatelný film. Režisér rezignaci lidí odmítá. Místy režisér doslovně komentuje, co by mohlo v divákovi doznívat přirozenějším způsobem. Do taxíku v polovině snímku naskakuje režisérova neteř, která ze školy přesně ví, jak má vypadat vysílatelný film a snaží se ho při jízdě mobilem natočit. Realita však vždy překvapí a ukáže něco, co pozorovatel nečekal. Neteř si stěžuje, že její film bude nevysílatelný, divák si uvědomuje, že ji do objektivu skočil silný a pravdivý příběh s komplexním poselstvím. Málomluvný režisér se v dívčině přítomnosti rozpovídá. Neteř ho polidštuje a upozorňuje na nutnost odstranění bariér. Režisér Panahí, který si do té doby zachovával odstup si najednou jakoby uvědomuje, že nemá právo vydávat se jen za pozorovatele. e přímým účastníkem. Režisér takto pomalu odkrývá i svou postavu. Pracuje se svým svědomím. To je velmi svěžím a nečekaným prvkem. Tím je závěrečná pointa o to silnější. Stejně jako příběh závěrečných titulků. Panahí se vydá se za svým dobrým skutkem, který bude po zásluze potrestán. Čím víc se snažíme představit, jak by mělo něco dopadnout, tím pravděpodobněji to dopadne jinak. Vidíme zdařilé míchání každodennosti a osudovosti. Není čas na kontemplativní momenty a zastávky ve slepých uličkách. Jakmile pasažéři ve voze odehrají svou roli, jsou rychle vystřídáni. A divák se k tomu ještě při té jízdě baví. (18.09.2018)

Musela jsem se usmát, když jsem viděla tvůrce, který tento film dali do kupy. Klobouk dolů před Jafarem, on věděl, proč to točí tímto způsobem a následný konec je pecka, která přesně sedí na tamější poměry. Nicméně jsem zjistila, že já bych se jako taxikářka neuživila, protože už v polovině pracovní doby bych měla hlavu jako balon a ta brebentilka na konci byla roztomilá, ale pusu nezastavila, to já moc dobře znám :-) Jak málo stačí k prima filmu a ještě to má myšlenku.....když jsem si nedávno četla o režisérovi Jafarovitenhle článek, tak jsem tu jednu hvězdu musela přihodit (01.07.2016)

„Prý máme zobrazovat skutečnost. Ale jestli je ta skutečnost nepříjemná nebo ošklivá, ukazovat se nesmí...“ Myslím, že tenhle film je povinností pro každého zájemce o íránskou kinematografii. Už jen díky tomu, kolik dokáže o své krajině, společenské situace i filmové tvorbě v ní sdělit. Už režisérské legendě předchozí generace, Abbasi Kiarostamimu nebyla cizí forma stírající hranice mezi hraným filmem a dokumentovanou realitou (Život jde dál) či dokonce mystifikace s touto formou (Detail) a dá se říct, že Jafar Panahi v této tradici pokračuje dál s velkou invencí. Navzdory tomu, jak se může kontext filmu jevit depresivně a samotná forma budit dojem náročného snímku, musím říct, že šlo o překvapivě pohodový film, který mi rychle ubíhal a příjemně se sledoval. Kamery (včetně mobilů a foťáků cestujících) zde nevykročí prostor jednoho auta, nicméně máme zde možnost sledovat nejen cestu íránským městem, ale i množství poutavých příhod během denní jízdy taxíkem a spoustu povídání se samotným režisérem. A já zde od počátku u nejedné scény tápal, které situace a dialogy představují hrané scény a které realitu, a vůbec bych se nedivil, kdyby se Panahimu na cestách za volantem taxíka podařilo během natáčení smyšleného děje prožít a zachytit i cosi nepřipraveného, tak autentické dojmy jsem z celého filmu měl. Mám ale pocit, že Panahi měl celý koncept pečlivě promyšlený, zvláště mě potěšilo, že se vrátil i k předčasně ukončené příhodě se dvěma babičkami, která mě bavila vedle povídání nad filmy nejvíc (jen mě trošku zamrzelo, že si holka po vystoupení z auta nevzala sebou foťák a zakončení této příhody mimo auta nám nenatočila), a mystifikační závěr svým vyústěním i výborně podtrhl ústřední výpověď. Skvělý, pro mě nezapomenutelný zážitek nejen v rámci road movie žánru! [95%] (17.08.2022)