Kvočna

Na svou dobu velmi odvážný a průkopnický film, kde hlavní hrdinka si troufale umíní, že má právo dělat totéž, co chlap - tedy ozkoušet si svého budoucího chotě a ten, který ji bude vyhovovat, toho si vezme. (Dnes by možná bylo lepší vrátit se do těch morálkou poznamenaných časů!) Ovšem pak, když ji mladík v nějaké lesní stodole ošustí, s brekotem uteče k babičce - ochránkyni rodinného krbu, chcete-li kvočně. Jo, holt panenství bolí (jak se už o tom přesvědčila i Liduška Baarová ve filmu, kde je "panenství" v samotném názvu). A věřte mi nebo ne, ale tu mrštnou poběhlici nehraje Áda Mandlů, ale její stejně zdatná kolegyně Truda Grosslichtová. Jinak ten Haas si zde mohl i zahrát, úroveň filmu by se jistě zvýšila. (27.02.2014)

Konrádova stejnojmenná divadelní hra byla původně, na počátku třicátých let, psána pro jednu z prvních dam činohry pražského Národního divadla Marii Hübnerovou. Ta ovšem v roce 1931 nečekaně zemřela a roli potom převzala Růžena Nasková, která s ní sklízela velké úspěchy. To byl také jeden z významných důvodů, proč si o několik let později tuto hru vybral herec a režisér Hugo Haas pro svůj další tvůrčí pokus. Problém však nastal v tom, že Nasková neměla příliš velké motivace vracet se k filmové kameře. Měla totiž za sebou pouze jedinou, a nepříliš zdařilou, zkušenost z roku 1915, kdy se objevila v ještě němém snímku Ahasver. Po delším naléhání se Haasovi nakonec podařilo herečku přemluvit a tak byl v roce 1937 natočen svěží, moderní film, pozoruhodný minimálně už svým otevřeným výbojem proti zkostnatělému řádu morálky. Především zásluhou Růženy Naskové, která v Anně Svojanové, zvané kvočna, znamenitě personifikovala moudrost ženy, která se dokáže vyrovnat i se složitými životními situacemi. Ty představovaly milostné zmatky jejích dcer, zeťů a vnučky; v jejím případě prokázala hluboké lidské pochopení, podložené láskou a nikoli předsudky. Typ moudrého a laskavého ženství si později Růžena Nasková zopakovala ještě v řadě jiných filmů, které její citlivý výkon nesporně umělecky obohatil. Filmem probleskne celá plejáda populárních osobností filmové i divadelní praxe, kteří byli ale zároveň s tím vhodnými kandidáty bez přehnaných gest a samoúčelných frází. Civilní portréty současného ženství, odlišujícího se nejen přístupem k životu, ale také vývojem obecného vnímání morálky a její interpretace v celospolečenském klimatu, lze spatřovat v hereckých výkonech Jiřiny Šejbalové, Adiny Mandlové, Trudy Grosslichtové, Světly Svozilové, ale také u samotné Naskové a Antonie Nedošinské jakožto příslušnic nejstarší generace. U mužských partů převládá naléhavost jejich zaměstnání i duševních hnutí mysli v přímé návaznosti na jednání ženských protějšků jako určovatelů životního směru; více než vhodné je takové ztvárnění Františkem Smolíkem, Rudolfem Deylem, Jiřím Steimarem, Vítězslavem Bočkem, Otto Rubíkem a dalšími. Ti všichni se společně s hlavní představitelkou zasloužili o to, že se filmová Kvočna co do úspěchu u diváků vyrovnala své divadelní předchůdkyni. (03.10.2008)

Legrační to moc není, takže jako komedie nic moc, ale jinak jen samá pozitiva. Úchvatná a vždy důstojná Růžena Nasková v jednom filmu s živelnou Antonií Nedošínskou, Adina Mandlová jako Svatá, ale hlavně na svou dobu překvapivě otevřené a úlevně nemoralizující zobrazení témat jako je nevěra, předmanželský sex či rozvod. (26.07.2023)

Titulní postavou je nesmírně tolerantní a všechny milující matka rodu, jejíž otevřený přístup k mravnostním otázkám mile překvapí, nicméně když se stejnou vehemencí hájí  úplatkářského zetě, tak už to zavání spíš zaslepeností. Jinak překvapivě svobodomyslné, co do názoru na svobodu ženského výběru partnera, ačkoli ztráta věnečku je z filmového hlediska pojata silně archaicky - dramatická hudba, fakt dloooouuuhé a cituplné (padající medailonek) záběry, mající sugerovat zásadnost situace. Herecky skoro všichni výborní, zejména "debutující" Růžena Nasková, mondéna nad věcí Jiřina Šejbalová i se sebou bojující Truda Grosslichtová či civilní Adina Mandlová. Zitě Kabátové k zanechání silného dojmu stačí jen pár minut. Pánové odpustí, ale snad jen krom Františka Smolíka jsou tentokrát víceméně jen do počtu. (31.03.2022)

Jako komedie Kvočna neoslní, ale má zajímavou výpovědní hodnotu o době jejího vzniku. Je totiž prostá pokrytectví a zkreslování ohledně vztahů a obecně morálky v předválečném Československu. Resp. tvůrci poukazují na fakt, že nastala doba emancipace, že se mění zaběhlé pořádky. Povzdechnutí Kvočny v samotném závěru, provázené obavami, není moralistické....my už dnes víme, že bylo na místě. Takže v kontextu doby, jde o zajímavý film, ale jinak moc kvalit nemá a místy je vysloveně blbonudný. (14.05.2023)