Chuck Norris vs komunizmus

Výborný doplněk k nedávným dokumentům o Cannon Films (Electric Boogaloo a Go-Go Boys). Z filmu to totiž vypadá, že sjíždění videokazet s brakovou produkcí dvojice Golan-Globus pomáhalo mnoha Rumunům přežít poslední roky Ceausescovy diktatury. Výpovědi lidí, pro něž bylo sledování toho, jak Chuck Norris vyhazuje do luftu proradné komouše, formou vzdoru, jsou samy o sobě kusem poctivé a pro další bádání užitečné orálně-historické práce. Jak by zřejmě potvrdili také tuzemští pamětníci dřevní éry pokoutně šířených VHS, v zemi s přísnou cenzurou a mizivou možností vycestovat za hranice představoval sebeblbější západní film vítaný únik do světa luxusních aut, necudné erotiky, brutálního násilí a obchodů s pulty přetékajícími zbožím. Tato rovina je posilována a doplňována jak trefně volenými ukázkami z filmů rozličných kvalit a žánrů, tak inscenovanými scénami z doby komunismu. Dramatizace, přejímající styl sociálních dramat rumunské nové vlny (deprese zšeřelých panelákových bytů, plíživé jízdy kamery, distancované snímání v celcích), slouží k rozkrytí toho, jak se mohlo stát, že do země se střeženými hranicemi pronikaly oficiálně zakázané filmy. Tvůrci se zaměřují na osud překladatelky, která filmy synchronně dabovala do rumunštiny (a jejíž fetišizovaný hlas si mnozí spojovali se svobodou a zakázaným ovocem), a na podnikatele, který dokázal díky penězům, drzosti a konexím několik let zásobovat (černý) rumunský videotrh. Pašerácký příběh, v němž nechybí rychlodabování Rockyho v setmělém sklepení ani náznak napojení na tajné složky, připomíná lacinější, nicméně stále velmi napínavou variaci na knihy Grahama Greena a díky pozvolnému dávkování informací dokáže i navzdory pomalejšímu tempu vyprávění udržet pozornost přinejmenším celou první hodinu filmu. Teprve během závěrečné čtvrthodinky vychází najevo, že nosného materiálu pravděpodobně nebylo k dispozici až tolik a šedesátiminutová stopáž by postačila. Vytýkat lze filmu také nekritické zbožštění dvou průkopníků rumunského videotrhu (skutečnosti, které by do obrazu odvážných skoro-disidentů nezapadaly, nejsou rozváděny) nebo vykreslení reality života na rumunském sídlišti v příliš temných barvách. Zvolená stylizace a poutavost příběhu jsou zkrátka občas nadřazeny střízlivější práci s podloženými informacemi. Nic to ale nemění na suverénnosti, s jakou režisérka Ilinca Calugareanu (která mohla coby ročník 1981 na roznožky JCVD sama hledět fascinovaným pohledem dítěte) provádí fúzi dokumentárních a dramatických postupů, ani na bohatosti motivů, jež se jí napříč filmem daří rozvíjet: cenzura systémová i vnitřní, ekonomická zaostalost východního bloku, komunitní život na sídlišti, relativita umění, které považujeme za hodnotné. Zejména jde ale o neodolatelnou oslavu schopnosti filmů, třeba i těch, v nichž Chuck Norris zakousne obří krysu, přenést nás do jiné, více vzrušující a více uspokojivé reality. 80% (25.09.2015)

To bylo senzační, senzační, úplně jsem si to užívala, protože jsem se dostala zpět do poloviny 80.let a připomněla si stejné situace při "tajném" přehrávání kazet, šílenou kvalitu snímků a dabing, kde někdo v domnění, že tam není žádný zvuk, překládal i citoslovce-ťuk ťuk ťuk , pláč dítěte, nebo vrzání dveří atd. Nic mě tak nemrzí jako to, že jsem si žádnou z těch kazet nenechala, to bych se teď pobavila a i ostatní, kteří to nezažili. Za tento dokument jsem fakt vděčná. (08.07.2016)

Tohle doporučuju všem lidem, kteří se zajímají o filmy a mají zkreslené představy o tom jak to v komunismu chodilo z "tajnými" filmy v EVROPĚ. Naprosto dokonalá práce a mnoho překvapivých informací, například o tom že všechno v Rumunsku dělalo pár lidí. Ne jako jinde skupinky docela velké a kde bylo mnoho lidí. Ne, tady to dělalo pár lidí. Mě jako malému človíčkovi který nic z toho nezažil a mnoho věcí fakt nedokáže pochopit, je to neuvěřitelný pohled na dobu kdy se lidi musely doslova tajně scházet aby mohly vidět nějaký zajímavý film. Doba kde video stálo víc než auto, musela být hodně divná. Jsem ráda že jsem nic z toho nezažila. Dokument je výborně prokládaný ukázkama z filmů a pohledem na běžný tehdejší život. Hezký dokument. 5 hvězd. (28.08.2018)

"Kopie byly tak špatné, že jsme si představovali, co se tam (na obrazovce) děje." Také patřím ke generaci, která sjížděla filmy na videu v hrozné kvalitě a s dabingem jednoho člověka, který neintonoval. Proto mě tento polohraný dokument z období vlády diktátora Ceauşesca potěšil. Dokument z doby (ne)dávno minulé, kdy lidé skrze filmy žili své životy. K tomu jim pomáhala překladatelka Irina Nistorová, jejíž osobě je tu věnován zasloužený prostor. (13.05.2016)

Podnětné téma je ztvárněno poněkud nešťastným způsobem, kdy se prolínají dramatické rekonstrukce příběhu ikonické rychlodabérky a jejích kolegů s nostalgickými výpověďmi pamětníků. Přitom právě mluvící hlavy jsou zde mnohem zásadnější než snaha natáhnout stopáž rádoby napínavými intermezzy. Diváka spíš uhrane zanícenost jednotlivých pamětníků, když vzpomínají na to, co pro ně společné sídlákové videovečery znamenaly. Právě v těchto výpovědích totiž ožívá názvem deklarované téma filmu, ale i jeho různé další ohledy, včetně toho, jakou roli sehrály americké brakovky v utváření snů, vzorů i vlastního sebeobrazu dospívajících dětí jedné generace. (Viděna kratší televizní verze 55 min.) (28.07.2019)