Chuck Norris vs komunizmus

Podnětné téma je ztvárněno poněkud nešťastným způsobem, kdy se prolínají dramatické rekonstrukce příběhu ikonické rychlodabérky a jejích kolegů s nostalgickými výpověďmi pamětníků. Přitom právě mluvící hlavy jsou zde mnohem zásadnější než snaha natáhnout stopáž rádoby napínavými intermezzy. Diváka spíš uhrane zanícenost jednotlivých pamětníků, když vzpomínají na to, co pro ně společné sídlákové videovečery znamenaly. Právě v těchto výpovědích totiž ožívá názvem deklarované téma filmu, ale i jeho různé další ohledy, včetně toho, jakou roli sehrály americké brakovky v utváření snů, vzorů i vlastního sebeobrazu dospívajících dětí jedné generace. (Viděna kratší televizní verze 55 min.) (28.07.2019)

Výborný doplněk k nedávným dokumentům o Cannon Films (Electric Boogaloo a Go-Go Boys). Z filmu to totiž vypadá, že sjíždění videokazet s brakovou produkcí dvojice Golan-Globus pomáhalo mnoha Rumunům přežít poslední roky Ceausescovy diktatury. Výpovědi lidí, pro něž bylo sledování toho, jak Chuck Norris vyhazuje do luftu proradné komouše, formou vzdoru, jsou samy o sobě kusem poctivé a pro další bádání užitečné orálně-historické práce. Jak by zřejmě potvrdili také tuzemští pamětníci dřevní éry pokoutně šířených VHS, v zemi s přísnou cenzurou a mizivou možností vycestovat za hranice představoval sebeblbější západní film vítaný únik do světa luxusních aut, necudné erotiky, brutálního násilí a obchodů s pulty přetékajícími zbožím. Tato rovina je posilována a doplňována jak trefně volenými ukázkami z filmů rozličných kvalit a žánrů, tak inscenovanými scénami z doby komunismu. Dramatizace, přejímající styl sociálních dramat rumunské nové vlny (deprese zšeřelých panelákových bytů, plíživé jízdy kamery, distancované snímání v celcích), slouží k rozkrytí toho, jak se mohlo stát, že do země se střeženými hranicemi pronikaly oficiálně zakázané filmy. Tvůrci se zaměřují na osud překladatelky, která filmy synchronně dabovala do rumunštiny (a jejíž fetišizovaný hlas si mnozí spojovali se svobodou a zakázaným ovocem), a na podnikatele, který dokázal díky penězům, drzosti a konexím několik let zásobovat (černý) rumunský videotrh. Pašerácký příběh, v němž nechybí rychlodabování Rockyho v setmělém sklepení ani náznak napojení na tajné složky, připomíná lacinější, nicméně stále velmi napínavou variaci na knihy Grahama Greena a díky pozvolnému dávkování informací dokáže i navzdory pomalejšímu tempu vyprávění udržet pozornost přinejmenším celou první hodinu filmu. Teprve během závěrečné čtvrthodinky vychází najevo, že nosného materiálu pravděpodobně nebylo k dispozici až tolik a šedesátiminutová stopáž by postačila. Vytýkat lze filmu také nekritické zbožštění dvou průkopníků rumunského videotrhu (skutečnosti, které by do obrazu odvážných skoro-disidentů nezapadaly, nejsou rozváděny) nebo vykreslení reality života na rumunském sídlišti v příliš temných barvách. Zvolená stylizace a poutavost příběhu jsou zkrátka občas nadřazeny střízlivější práci s podloženými informacemi. Nic to ale nemění na suverénnosti, s jakou režisérka Ilinca Calugareanu (která mohla coby ročník 1981 na roznožky JCVD sama hledět fascinovaným pohledem dítěte) provádí fúzi dokumentárních a dramatických postupů, ani na bohatosti motivů, jež se jí napříč filmem daří rozvíjet: cenzura systémová i vnitřní, ekonomická zaostalost východního bloku, komunitní život na sídlišti, relativita umění, které považujeme za hodnotné. Zejména jde ale o neodolatelnou oslavu schopnosti filmů, třeba i těch, v nichž Chuck Norris zakousne obří krysu, přenést nás do jiné, více vzrušující a více uspokojivé reality. 80% (25.09.2015)

Nádherný hned z několika důvodů. Kdo zažil éru 80. let, tak se v tomto dokumentu musel poznat. Dneska jsem si jist, že 80. léta vychovaly nejvěrnější filmové fanoušky, protože jména jako Stallone, Schwarzenegger, Cruise nebo Van Damme se vyslovovala s až bezpřehou náboženskou úctou. A když se řeklo "večer se bude pouštět video" už se nemohlo ten den slyšet nic lepšího. A ty společný projekce s klukama a holkama u 50 kopie VHS kopie Ramba 2, ach kdo nezažil, tak tohle nikdy nepochopí. Rumuni, co v dokumentu mluví o video časech, mluví jménem náš všech, lidí z 80.let. Dokument je častečně konstruovaný a z části doplněn o rozhovory a úvahy hlavních učástníků tehdejšího rumunského vhs undegroundu. Moc těší záverečné vyznění, že ty zasraný komouše vlastně poslali od válu fanoušci filmu. (18.02.2016)

Obsahově je dokument poněkud prázdný. Asi jedinou překvapivou informaci jsem dostal na samotném začátku, když pamětníci líčili, že televize se v Rumunsku zapínala jednou denně na 2 hodiny a žádný stálý program neexistoval. Ale samotná láska k filmu a emoce zprostředkované západními béčky, které dokázaly rozsvítit šedivou realitu nejtvrdšího komunistického režimu v Evropě, ty ze snímku tryskají. (15.08.2023)

To bylo senzační, senzační, úplně jsem si to užívala, protože jsem se dostala zpět do poloviny 80.let a připomněla si stejné situace při "tajném" přehrávání kazet, šílenou kvalitu snímků a dabing, kde někdo v domnění, že tam není žádný zvuk, překládal i citoslovce-ťuk ťuk ťuk , pláč dítěte, nebo vrzání dveří atd. Nic mě tak nemrzí jako to, že jsem si žádnou z těch kazet nenechala, to bych se teď pobavila a i ostatní, kteří to nezažili. Za tento dokument jsem fakt vděčná. (08.07.2016)