Láska z Khon Kaen

Film, který je někde mezi realitou a snem. A jak tato věta napovídá, film bude surrealistický. A taky že jo, surrealistický je dost, především v druhé polovině. Od Apichatponga jsem viděl dva (teď už tři) filmy a i když jsou jeho filmy dost pomalé, vždycky do toho dal něco ze sebe, ale v první polovině Lásky z Khon Kaen jsem měl pocit, jako bych sledoval film Ming-liang Tsaie. Spousta dlouhých statických záběrů, někdy se v nich mluví někdy ne, záběrů toho, jak někdo jí a následně si o tom s někým povídá, dokonce tu je asi minutu a půl dlouhý záběr vyměšování někde v křoví (sice nic není vidět, naštěstí, ale i tak bych ho vystřihl, kazí to celou atmosféru a duchovní to taky fakt není), až v druhé polovině jsem měl pocit, jako bych koukal na film od Apichatponga. Co se atmosféry týče, v některých scénách funguje dobře, v některých perfektně, v jiných vůbec ne, v jiných nezaujme, mám to tady podobně jako u Strýčka Búnmího. Příběh to taky nemá špatný, i když bych, ačkoli jde hlavně o vztah ošetřovatelky a vojáka, který se až magicky spojí, i tak bych ale uvítal kdyby ohledně spavé nemoci bylo více záhad po celý film, tady se to zhruba v půlce utne a skoro se to k té nemoci ani nevrátí. Film to není špatný, od Apichatponga taková klasika, opět mě nezklamal, ale že by mě nějak příjemně překvapil, to ne. Vlastně jsem dostal to, co jsem chtěl, což mi nevadí, ale i tak bych si přál něco víc. Btw, má to super plakát. EDIT: Po čase ty slabé čtyři dát prostě musím, i přes všechny mínusy. Tohle má tak strašně divnou a specifickou atmosféru, že jsem si při sledování připadal, jak kdybych se propadl do jiné dimenze a nejen kvůli tomu na Lásku z Khon Kaen nikdy nezapomenu... Slabé 4* (17.07.2019)

Apichatpong Weerasethakul pravidelne konfrontuje diváka s radikálne odlišným svetom – so svetom paradoxnej logiky, ktorá deštruuje predstavy a očakávania. Spiritualita nie je v jeho snímkach abstraktnou, často až desivou entitou, skôr prirodzenou súčasťou času a priestoru, ktorý obávame aj my, všední smrteľníci. Z toho dôvodu je prestupovanie medzi svetom transcendencie a imanencie bezproblémové a všedné. Je to ako návšteva milého suseda, veď prečo by nás malo vzrušovať a desiť niečo také bežné a chcené, ako duch lesa. A aby toho nebolo málo, hneď vzápätí sledujeme detailný záber vylučovania či reklamy. Podobne vidíme i prestupovanie rôznych naratívnych línií, ktoré akoby riadila iná, snová logika. Mŕtvi predkovia, božstvá i mýtickí bojovníci prichádzajú a odchádzajú (oblečení napríklad ako všedné dievčatá), zasahujú do sveta „živých a bežných“ a živí a bežní sa zasa prechádzajú v ich dávno zaniknutých chrámoch. Paradox je práve v tom, že ani na chvíľku neprestanú pôsobiť normálne, nevykonajú zázrak, nenastolia morálny imperatív a ani nám neposkytnú dôkaz svojej božskosti. Nikto pred nimi nekľačí v bázni. V niektorých prípadoch ani neposkytnú dôkaz svojej existencie. A aj napriek tomu, či azda práve preto z filmu priam hmatateľne srší ich reálnosť. Vidíme, že postavy a celé okolie vedia a vidia a práve to je dôležité. Veď pre budhizmus je realita len odrazom hviezd na hladine, či neustávajúcim kolobehom samsary, z ktorého treba uniknúť do nirvány. Kľúčová je tiež kategória karmy (poruchy spánku u vojakov), ktorá má korene v minulých životoch (nemocnica stojí na mýtickom vojenskom cintoríne). A toto všetko pretvára Weerasethakul do meditácie, ktorej pomalosť a snovosť poukazuje nielen na narkoleptickú tému filmu, ale aj na snovosť samotnej reality. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (27.08.2021)

Ťažko mi môže niekto zazlievať, že nepoznám Weerasethakulov rozprávací svet, ktorý vo filmoch vyobrazuje a že sa intenzívne nepokúšam dostať sa mu pod kožu a čítať v ňom symboliku. Láska z Khon Kaen je príbehom z tohto sveta, v ktorom vojaci trpia istou "snovou chorobou" a neničia prírodu, ani ľudský život, ale vlastné fyzické ja, ktoré ich pomaly, ale isto opúšťa. Itta je z tých, ktorá trávi čas pri jednom z nich a vlastné jazvy života freneticky lieči tým, že pomáha a dodáva nadbytočnú energiu a vzýva k spirituálnej energii, ktorú môže aj teda recipročne prijímať. Lenže dej ostáva nečitateľný a najširokospektrálnejší je vlastne v tom, že snový svet ovplyvňuje chápanie a súvislosti nefyzikálnych veličín a spôsobilosti výkladu našich limitov a úrovní kognitívneho poznávania a chápania vecí. Garcíaova kamera je opäť veľmi nenápadná a len výnimočne pretká ladnými pohybmi, čiže aj dokumentárny komplex navonok v ňom vyznieva ako tajomný a jedinečný. Mám však pocit, že autor sa už začína myšlienkovo a schopnosťami vyčerpávať, neprináša pole a svet nečakaných a duchovne rezonujúcich súčiastiek, ktoré metaforicky a výstižnou opisnosťou vedú nás divákov k hlbšiemu transcendentálnemu zážitku. Film je umiernený a dá sa v ňom čosi pobadať, ale od notoricky známeho lovca duchov a skrytej náplne mystiky a tajomstiev života či hlbín panteizmu, som očakával skrátka viacej. (01.04.2016)

Ve filmu se celkem přirozeně mísí věci reálné i nadpřirozené, Weerasethakul nemá potřebu ohánět se magickým realismem, v Asii je víra v nadpřirozeno běžnou součástí životů. Film je spíše pomalý, meditativní, jen mi přišlo, že si občas autor zbytečně hraje s barevnými filtry (či dobarvováním záběrů v postprodukci). Takže ano, Búnmí se mi líbil víc, ale jednou za čas podobně jinaký film rozhodně neuškodí. (18.07.2019)