Public Image Limited - This Is Not A Love Song

Rotten dokázal v této písničce posluchačům předat pěkných pár podnětů. Za prvé – cynicky podchytil západní vnímání úspěchu, jehož obraz je založený na nahromadění co největšího množství osobní moci – především v oblasti peněz, ale i v rámci stoupání na společenském žebříčku, na popularitě, etc. Za druhé – svým podáním skvěle vystihl nedotknutelnost a bezstarostnost právě kariéristů a velikých šéfíků, mezi nimiž se, jak je dobře známo, pohybuje překvapivě velké procento psychopatů. Za třetí – zároveň však zvládl okomentovat neochotu v kulturním, konkrétně pak hudebním odvětví se tímto tristním stavem společnosti zaobírat. Je celkem jedno, že parametry úspěchu nejsou nastaveny tak, aby se do vedoucích pozic nebo do politických špiček dostávali lidé slušní, poctiví a obětaví, ale naopak ideálními kandidáty úspěchu jsou právě psychopati (lidé vypočítaví, povrchní, pokrytečtí avšak zároveň vysoce inteligentní a sběhlí v manipulaci – co na tom, že nemají empatii?). Ale koho tohle zajímá? Mnohem příjemnější je prostě a jednoduše zpívat (a poslouchat) songy o lásce. Nicméně, to se týkalo především doby vzniku písničky. Ještě zajímavější je paralela mezi situací při jejím zveřejnění a mezi dnešní pop-music. To, co dříve PIL a Rotten udělali jako cynickou parodii, je dnes prezentováno jako zcela vážně míněné sdělení v každé druhé/třetí písničce – „umělci“ dnes neustále omílají to, jak jsou úžasní, jaký mají úspěch, jak jsou lepší než ostatní, kolik mají peněz, jak veliký je jejich harém a jak jsou celkově za vodou (a to, že jsou ti samí lidé schopni vyprodukovat politicky angažované písně neberu vůbec v potaz - jaký je rozdíl mezi špatným/zkorumpovaným politikem a egoistou? Žádný - oba chtějí vše jen pro sebe a je jim fuk co se děje s ostatními). Je to jakoby už i kultura byla nakažena jakousi posunutou machiavelistickou ideologií v kombinaci s povrchní vizí úspěchu a štěstí. Tohle všechno bylo dříve vytěsňováno (lovesongy, písničky o tom jak jsem na párty, tančím se Salmou Hayek, v jedné ruce svírám doutník, v druhé banánový drink a všechno je super, protože máma se vrátí domů až v pondělí odpoledne) a nebo přímo kritizováno (punk a alternativní směry hudby). Dnes se to zdá být v pořádku, jako jakási legitimní součást osobního rozvoje. A ačkoliv bych podle Ecova členění patřil do velmi tvrdého jádra typických skeptiků (protože už pěkných pár let považuji stav současné kultury za jasné znamení toho, že nejdéle zítra ve dvanáct třicet přijde konec světa (a že už nyní se ti nahoře dostali dost možná k rozlomení minimálně páté pečetě), přesto si myslím, že mé výtky nejsou zcela neoprávněné. Vezměte si například posunutí negativních konotací, které dříve provázely slovo kýč. Co by bylo dříve považováno za jasný odpad bez jakékoliv hodnoty a přínosu může být dnes ceněno jako výstřelek originality. Prostě jen proto, že je to něco nového a působí to na příjemce určitým způsobem. Avšak už se nerozlišuje jakým způsobem to působí a co to člověku vlastně přináší. Stírají se hranice mezi povznesením a zhnusením, mezi podnětem k přemýšlení a polopatičností, mezi vulgaritou a rafinovaností. Kýč už jednoduše a lehce není brán jako negativum, ale jako nutný vývoj umění. Avšak vývoj může být dvousměrný a tento je podle mne vyloženě škodlivý. Nerad bych působil jako jakýsi arbiter elegantiae nebo elitářský estét, ale odhození veškerého dělení na dobré/zlé, krásné/ošklivé a vysoké/nízké vede mimo jiné právě k takovým protichůdnostem, jako když vám například raper v jedné písničce začne kritizovat hamižnost a v druhé se vychloubá počtem luxusních aut. A nikomu to už ani nepřijde divné nebo hloupé. Nicméně to vše by bylo na delší úvahu. Tu si ponechám v hlavě a jednoho krásného dne ji zařadím mezi své nesmrtelné memoáry (které si nejspíš nakonec přečte jen moje matka a můj pes, až ho naučím číst). Tak jako tak jsme svědky zajímavých kulturních posunů. (24.03.2018) (menej) (viac)