Nevyjasnené zločiny Roberta Dursta

Aj mne zmizol muž. Raz som ho vyhodila kdesi na zastávke potom, ako ma sral s náhlou potrebou rodičovstva, aj keď sme sa jasne dohodli, že nijaké deti nebudú. Na vrieskajúcich faganov ja nikdy nebudem mať náladu, a on že nie, nie, že on chce potomka. Takže sa asi prepadol pod zem alebo čo, lebo po ňom nezostala ani stopa. No nejako ma furt s tým zmiznutím otravovali, potom zatkli, potom pustili, tak som pre istotu ušla a prezliekala sa za muža. Ale susedovi došlo, kto som, tak som ho akosi v sebaobrane zastrelila, a v sebaobrane rozsekala na kusy a v sebaobrane nahádzala do mora. A potom som to všetko povedala najlepšej kamarátke. No a policajtom napadlo, že ju pojdú spovedať, tak som prirodzene musela zabiť aj ju. Ale to všetko v SEBAOBRANE! Chápete. A ešte som ako zodpovedná občianka písomne upozornila políciu na jej mŕtvolu. No a potom niekomu napadlo urobiť o tom film, a ešte k tomu aj dokument. Chápete? Tak som sa toho dokumentu v sebaobrane zúčastnila, ale nedopadlo to celkom podľa mojich predstáv. Myslím si, že najväčšou chybou v mojom živote bolo ukradnúť sendvič v supermarkete. Aj keď som mala vo vrecku 680 $ a v aute 38 000 $, tak som si povedala, že prečo nie. Keď môžu kradnúť ostatní, prečo by som nemohla kradnúť aj ja? Tak či tak ma moja rodina, vlastniaca polovicu New Yorku a spravujúca Sochu slobody, dostane z každej stupídnej nepríjemnosti vrátane vrážd. (05.12.2022)

Seriál se snaží být až do konce nestranný.  Ve scénáristice dramaturgii se učí, že prvních přibližně dvacet minut filmu je expozice seznámení s hrdiny, pak přijde zásadní informace, často formou dopisu typu "mami jsem těhotná" a druhá informace přijde v závěru, zdramatizuje vše a vzrušení diváci přilepení na své hrdiny ryjí rypáčky na filmovém plátně. Zde přišla zásadní informace v dopise na začátku posledního dílu. (23.02.2021)

Příběh R. Dursta je sám o sobě velice zajímavý, některé důležité detaily však byly zcela vynechány (například možnost, že zabil ještě další lidi, že byl odsouzen na rok do vězení a posléze propuštěn na podmínku a další jiné). Oproti dokumentu na podobnou tématiku Making a Murderer o úroveň slabší. Při finální scéně však skoro nedýcháte. 78% (18.06.2017)

Nemá smysl popírat, že je to místy na samé hraně tendenčnosti a manipulace. Speciálně když autor během oněch sedmi let postupně ztrácí odstup a činí některá diskutabilní (ne)etická rozhodnutí, aby dosáhl svého. Jenže... Jenže právě i díky tomu, je to tak fascinující sledovat. Tím jak je Jarecki svým tématem více a více lapen až na hranici posedlosti, tak více a více ustupuje od nestranného zaznamenávání „procedurálního postupu objasňování okolností vražd(y)“ k bezprecedentně aktivní investigativní roli hlavního hybatele událostí, jehož primárním cílem je být tím, kdo jednou provždy odhalí/usvědčí pachatele. A že to tedy jsou nějaké události, protože něco TAK fascinujícího, neuvěřitelného, napínavého a do morku kostí znepokojivě mrazivého se jen tak nevidí. Člověku to nedá a zákonitě musí dříve či později (za)pochybovat, zda přeci jen nejde o nějakou geniální mystifikaci, protože Durstovy činy a osudy překonávají svou „překombinovaností“ i veškeré ty za vlasy přitažené severské thrillery o černých ovcích zbohatlické rodiny, kteří jsou díky neprostupné zdi v podobě miliard na kontě nepolapitelnými sériovými vrahy. Každopádně díky výše uvedenému by bylo neméně zajímavé, kdyby nějaký dokumentarista v průběhu času nezaujatě sledoval Jareckiho během natáčení právě tohoto. (14.04.2015)

Zásadní prvek, který dělá ze série jedinečnou záležitost, je aktivní účast hlavního subjektu na natáčení. Durst, označovaný za viníka nevyjasněného zmizení své bývalé manželky a podezřelý z vraždy klíčového svědka případu, sám kontaktoval tvůrce s nabídkou spolupráce za účelem očistění své osoby. Andrew Jarecki (vítěz festivalu Sundance za dokumentární film Vše o Friedmanových), hlava a mozek projektu, tak dostal možnost přímo konfrontovat hlavní postavu se zásadními skutečnostmi a důkazy. Každý z dílů seškrabává zaprášené vrstvy jednotlivých případů a současně vrtá i hlouběji do osobnosti podezřelého, když právě bezprostřední reakce Roberta Dursta tvoří nejsilnější pasáže celku. Jeho skelný pohled v sobě schovává prožitou bolest i vyšinutí z normy. Hypnóza skrze obrazovku. (19.03.2016)