Dellamorte Dellamore

Môžem priznať, že od filmu som nečakal veľa, no ostal som milo prekvapený. Od začiatku si vás neudržuje len atmosféra či jednoduchý (no za to veľmi dobre prepracovaný) nápad, ale aj postavy včetne ústrednej dvojice - zabijak živých mŕtvych, "inžinier" Francesco Dellamorte a jeho spolupracovník, prežraný "roztomilý" Gnaghi, ktorí sú zahraní excelentne a obľúbite si ich hneď. Film doprevádza aj kvalitný čierny humor, satira alebo trochu tej psychológie, romantiky a drámy, takže každý si tu niečo nájde. Nečakajte od toho splatter a lá Braindead , ten je úplne inde. (30.01.2018)

Přelom osmdesátých a devadesátých let dvacátého století přinesl pro žánrový trh několik změn, které měly dalekosáhlý vliv na jeho budoucí směřování. Během osmdesátých let se hororů chytila velká hollywoodská studia, která vycítila komerční sílu talentovaných režisérů, adaptací hororových bestsellerů v čele s knihami Stephena Kinga i několika franšíz typu Halloween (1978 – 2002) či Pátek třináctého (Friday the 13th, 1980 - 1993). Na druhé straně videotrh zaplavila vlna laciných snímků točených nadšenci na video. Oba tyto trendy měly vliv na eliminaci zásadní okleštění střední váhové kategorie zastupované ambiciózními žánrovými produkcemi. Ty nemohly konkurovat studiovým titulům a jejichž rozpočty byly současně i tak moc vysoké, aby se navrátily z videopůjčoven obsazených lacinější konkurencí. Jednou z hlavních obětí těchto změn byly italské horory, jejichž tvůrci postupně přesedlávali na jiné žánry nebo se z filmové branže přesouvali do televize. Labutí písní tradičního stylu těchto snímků, které namísto lineárního vyprávění kladly důraz na vizuální stránku a zneklidňující atmosféru, se stal právě Dellamorte Dellamore. Režisér Michele Soavi, jenž předtím v produkci Daria Argenta natočil surreální horory Svatyně (La chisea, 1989) a Sekta (La setta, 1991), vytvořil zvráceně uhrančivé dílo, jehož vyprávění balancuje na hranici snu a reality, přičemž oba tyto světy ukazuje jako noční můry. Snímek vznikl volně na motivy italské komiksové série Dylan Dog vytvořené Tizianem Sclavim, ale namísto jejího paranormálního detektiva je zdejším hlavním hrdinou mladý hrobník, na jehož hřbitově za nevysvětlitelných okolností vstávají mrtví z hrobů. Tuto premisu scénář rozvádí do bizarního a nihilistického pojednání o lásce a smrti, které postupně nabývá stále fantasmagoričtější podobu. Narozdíl od tradičních zombie filmů tentokrát oživlé mrtvoly nezosobňují hrůzu ze smrti, nýbrž strach ze života. Ostatně, co může být pro hrdinu stranícího se živých horší, než to, že nemá od lidí pokoj ani po jejich smrti? Tímto cynickým postojem a odevzdaným zobrazením korupčních a mocenských her v Itálii má Dellamorte Dellamore spíš než k dobovým brakům blíže k tehdejším filmům amerických nezávislých režisérů jako Jim Jarmusch a Richard Linklater. Navíc si také za ústřední postavu bere zádumčivého, okolím nepochopeného a existenciálně se soužícího hrdinu, jenž zrcadlí nálady lidí, kteří se tváří v tvář mnohoznačnosti světa osvobozeného o polarizované hodnoty studené války uchýlili k politické i společenské apatii. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Ufffff, tak tohle je fakt úlet. Skvělá kamera, úchvatné in/exteriéry (hřbitov je snově pohádkovej), perlivé dialogy ("Nedělejte to, vždyť mě jenom jí. Může si mě jíst jak se mu jen bude chtít!", "Mě nebudeš nic říkat, já jsem starosta! - prásk - "Ex" atd.), skvělý Rupert Everet a jeho pomocník a k tomu všemu trochu dost ujetý příběh u něhož stále při každé nové scéně přemýšlíte - to je jako fakt, nebo se mu to zdá???? Ač je tu zombíků možná víc než v kdejakém zombie masakru a Everet je tady eliminuje hlava nehlava vším, co je po ruce (pistole, kovový kříž, lopata, krumpáč), horor to není, na komedii je to zase místy až moc ujeté a občas přemýšlivé (intelektuální), takže mi z toho vychází hodně, hodně, hodně drsná černá dramatická komedie. (19.01.2009)

Výstřední, prapodivné, originální a fascinujícím způsobem nechutné. Jenomže scénář jakoby se soustředil jen na jednotlivé scény a rezignoval na hlavní dějovou linku. Střídá se tu zombie komedie s motivem hledání ztracené životní lásky, ale je to špatně nadávkované. V první části převažují zombie momenty, v druhé části zase melodrama. Velkým průšvihem jsou otřesné herecké výkony téměř všech herců ve vedlejších rolích. Ale kvůli mnohým scénám film stojí za vidění, takovou míru vtipné zvrácenosti snad mohl dát dohromady jen scénárista s poněkud vyšinutým mozkem. "On mě jenom jí! Může si mě klidně jíst, jak bude chtít!" ____ KOUSEK DĚJE Městečko, kde se vše odehrává, považuji za peklo. Proto z něj není úniku, proto je hledání lásky vždycky marné a vždycky skončí tragicky, proto nejsou jasné hranice mezi živými a mrtvými, proto si v závěru hlavní hrdina a jeho monstrózní pomocník vymění role - jsou odsouzeni opakovat všechno znovu a znovu. Věčně zatracení. /30. 11. 12./ (30.11.2012)

Výborně podivný, zvráceně zábavný snímek pro skutečné fajnšmekry. V jednom filmu dostanete hrobníka, co připomíná Bernarda z Black Books - nenávidí lidi a ze všeho nejvíc ho ničí, že mu z neznámých důvodů mrtví ožívají a ani od nich tedy nemá pokoj; dále jeho natvrdlého pomocníka, co říká pouze ,,ňa", romantickou lásku k useknuté hlavě, poetické záběry, krvelačné zombies... Celkově to působí tak trochu jako kdyby Vojtěch Jasný natočil zombie komedii. S kontinuitou děje nebo vztahem příčina - následek zde příliš nepočítejte a spíš si tento film užijte jako parádní surrealistickou jízdu. (05.08.2013)