American Crime Story - Lid versus O. J. Simpson

Nebývale zručně natočená a skvěle stylizovaná devadesátková reminiscence, kvalitně napsaná a místy nesmírně dramatická procedurálka, sofistikovaná a ucelená sonda do amerického justičního systému devadesátých let a k tomu rasový podtext a souboj bílé vs černé barvy. Gooding Jr. je tam v podstatě je jediný rušivý element, protože jeho herectví je přinejmenším proměnlivé. Jinak ale ansámbl sype jedno eso za druhým a až na pár hluchých míst je to nezapomenutelná výměna bryskních dialogů a narážek na systém. (09.06.2018)

Velká paráda. Z hlediska komplexnosti pohledu na daný proces a hlavně jeho neuvěřitelně košatý a rozmanitý kontext je tahle (mini)série bezmála mistrovské dílo. Už dlouho jsem neviděl tak poutavě a do hloubky zpracované téma rasismu a jeho dopadu na širokou veřejnost. Unikátní je pro mě tenhle počin i tím, jak některé jednotlivé epizody akcentují konkrétní významné aspekty případu (konspirační teorie, tlak médií a společnosti, problémy při sestavování poroty a opravdu nezáviděníhodná situace jejích členů). Jsem přesvědčen, že tohle všechno by se do jednoho dvouhodinového filmu prostě nemohlo vejít. Rozhodně ne v takto propracované a působivé podobě. Už spoustu let mám mírnou slabost pro soudní dramata a právě Lid versus O. J. Simpson je jedním z exemplárních důvodů, proč tomu tak je. 90 % (02.07.2018)

Ten právnický tenký led mě neskutečně bavil a čím byl absurdnější, tím víc. Je to až směšné, jak skutek sám přestává být podstatný, když nastoupí bitka, kde jde především o zdiskreditování klíčových svědků a hra na rasismus, s nímž je to na hraně i ve vlastních řadách. Co se obsazení týče, Cuba a Travolta mě vyloženě iritovali, jak se na to nehodí, zato Sarah Paulson a jejího partáka jsem si vychutnávala, jejich prezentace u soudu a především atmosféra v soukromí jim u mne vynesla 5. (06.07.2018)

Málokdo má smysl pro drama jako Ryan Murphy a to, že si takovou složitou nálož vzal pod svá křídla a teď za to sklízí chválu, je pořádné zadostiučinění. Protože si nemá cenu nic nalhávat, proces století to opravdu byl. Od začátku je jasné, že v příběhu, kde většina diváků zná začátek a konec, nebude místo na příběhové šoky. Mýlil jsem se, protože v zoufalém boji odhodlaných žalobců i nelítostně kousajících obhájců se pár překvapivých veletočů skutečně odehraje. Dokud se celé dění nedobere k samotnému soudu, měl jsem s vyprávěním docela problém, protože O.J., byť je to částečný úmysl, působí i díky melodramatickému výkonu Cuby Goodinga více než nesympaticky a jeho hysterické výlevy, kdy si svojí skřípavou fistulí neustále jen stěžuje, jsem téměř protrpěl. Jak ale začne atmosféra houstnout, jde se do úplně jiných otáček a tu nejzásadnější zásluhu na tom mají herci. Tolik dech beroucích výkonů na jednom místě totiž nemá obdoby. Nejvíc mě dostala nepřekvapivě Sarah Paulson, které jsem držel palce při každém klacku pod nohy od protivníků či veřejnosti, hrůzu nahánějící John Travolta nebo Courtney B. Vance v životní roli téměř až krvelačně působícího démona boje za lidská práva Johnnieho Cochrana, který ve svém přesvědčení bohapustě páchá "dobro". Mým největším oblíbencem se ale stal zprvu nenápadný, ale čím dál důležitější Chris Darden. Ta rozpolcenost, kdy se od něj očekává, že nebude na této straně barikády – a když už na ní je, tak označování jeho přítomnosti za čistě rasovou záležitost, to jsou mistrovské chvíle a jsem jedině rád, že právě od Juicova případu stoupá hvězda Sterlinga K. Browna strmě vzhůru. (26.03.2018)

Znovu nezbývá než žasnout nad tím, kam se seriálová produkce v posledních letech vyšvihla. Nádherně vystavěný narativní proces s božími herci a šviháckým retro kabátem, který v jediné chvíli diváka nezahlcuje, nýbrž neustále rafinovaně napíná a drží v šachu. Každá epizoda se může opřít o jinou formální dominantu (od rytmizovaného střídání více dějových linek přes jejich nápadité překrývání až po hrátky s časem či s dokumentárními prvky) a nehorázně mě bavil proměnlivý přístup k postavám, který umožnil zakomponování osobních rovin bez toho, aby odváděly příliš pozornosti od samotného procesu (zpočátku pragmatická a cynická právnička je v závěru nejemocionálnější a nejkomplexněji rozvedený charakter). Neustále dostáváme zásadní informace a motivační nitky, ale sranda je, že mnohdy začnou dávat smysl až po několika epizodách, kdy už divák zpracovává desítky dalších a neméně podstatných podnětů. Prďácký je ale také symbolický hudební podkres a už zmíněný casting - dlouho jsem neviděl, aby se herci do reálných protagonistů tak grandiózně převtělili (paradoxně až na Goodinga, který Simpsonovi moc podobný není - ale hraje výborně) a ještě déle jsem nečučel na pardála Travoltu, jak si nějakou roli takhle užívá. Strašně moc bych si přál, abych to mohl zhlédnout, aniž bych dopředu věděl znění verdiktu, protože by mě to emocionálně usmažilo jako žížalu na sluníčku. Ale i tak - nejlepší soudní drama, co kdy vzniklo, Vyvolávače deště nebo Norimberský proces nevyjímave. (16.11.2017)