Réžia:
Agnès VardaScenár:
Agnès VardaHudba:
Michel LegrandHrajú:
Corinne Marchand, Michel Legrand, Serge Korber, Jean-Claude Brialy, Sami Frey, José Luis de Vilallonga, Eddie Constantine, Yves Robert, Anna Karina (viac)Obsahy(1)
Slavný film Vardové s takřka absolutní chronologickou přesností (charakterizuje ho rovnováha mezi fiktivním a reálným časem) zachycuje dvě hodiny ze života mladé pařížské šansoniérky, která se obává, že má rakovinu. Každý krok, dělící ji od chvíle, kdy se má v nemocnici dozvědět výsledek vyšetření, je tápáním ze životní osamělosti a úzkosti. Poutem, které si náhodně najde, je voják Antoine, se kterým se setkává v parku. I on je jakýmsi odsouzencem večer se vrací k jednotce do Alžíru, která je v bojovém nasazení. Možná proto, že je první, který s ní hovoří o všem a o ničem, i o věcech vážných s přízvukem opravdovosti v hlase, věnuje mu svou důvěru a dá mu nahlédnut do svého nitra. Všechny dějové fragmenty jsou přesně odpozorované, mezititulky zaznamenávají plynutí času a vytvářejí odstup od událostí. Jemnými filmovými prostředky se režisérce podařilo stmelit střízlivý dokumentární způsob vyprávění a subjektivnost pohledu, uměleckou stylizaci dosahuje metodou "cinéma-vérité". (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (61)
Akýsi avantgardný experiment; s tiež akýmisi nevšedne otváracími, tarotovými titulkami; odohrávajúci sa v reálnom čase a rozdelený na XIII kapitol, a k tomu zároveň i so všadeprítomnými pohľadmi zo strán okoloidúcich ľudí, nakoľko jediná ženská režisérka z umeleckého filmového hnutia: La nouvelle vague, Agnès Vardová; konkrétne zasadila svoj zväčša len čiernobiely experimentálny titul do parížskych exteriérov, v ktorých naprosto intenzívnym spôsobom, bola »stále v pätách« práve iba tejto ústrednej blonďavej úzkoprsej [a rovnako obdarenej i pekným poprsím] ženskej protagonistke Florence "Cléo" Victoireovej v podaní Corinne Marchandovej, po ktorej sa teda akosi i neustále otáčali nielen sami muži, ale súčasne aj mnohé ženy, resp. si v jednom kuse všímali tých «Mužov s kinoaparátmi,» [ak som avšak predsa správne napočítal, tak až rovní traja by sa mali podieľať na príslušnom titule], ktorí snímali hlavnú postavu v jednotlivých pouličných pasážach, čím ma skrátka čoraz viacej začali vyrušovať zrovna títo «neustáli čumilovia,» až sa to pre mňa vskutku stávalo strašne neznesiteľné, že toho bolo nakoniec skrátka už hodne cez čiaru. • Pocitovo by som určite najradšej udelil len dve *, a to najmä z toho [s]prostého hľadiska, že tento titul podľa mňa ani nijako extra zvlášť zase nemal [takmer] žiadnu dejovú štruktúru, len v akýchsi improvizačných záberoch následne sledoval túto úzkoprsú hrdinku, ako čaká na výsledky z lekárskeho vyšetrenia, obávajúc sa, že by z toho vzápätí mohlo vzísť ešte niečo i oveľa horšie, a medzitým sa pofľakujúc s rôznymi postavami po parížskom okolí v autentických kompozíciách obrazu zo strán spomínaných kameramanov. • Inými slovami by som taktiež mohol podotknúť, že som popritom celom sledovaní pociťoval i značnú »stratu času,« pretože som si jednoducho uvedomoval, že táto autorkina vízia skoro nikam ani poriadne neviedla; čiže ma tentoraz veľmi neoslovila, to by musela určite najskôr otočiť kormidlo smerom na kvalitnejšie spracovanú, «scenáristickú vlnu», keďže tátohľa, bohužiaľ, [z]ostala len mierne [nad]priemerne vlnitou vlnou. • No i napriek z mojej strany značnejším výhradám k danej veci, to napokon nebolo až také katastrofálne, ako by sa z predchádzajúcich riadkov mohlo zdať; na jedno pozretie bohato stačilo, keď konečných 60% je rozhodne úplne adekvátnych! ()
Cléo od pěti do sedmi je pro mě prvním snímkem francouzské nové vlny, který si mě od začátku do konce získal na plné čáře. Agnès Varda dokázala skloubit kvalitně napsaný scénář, který se místo filozofického plkání vyhnaného ad absurdum (což je klasický neduh nouvelle vague, intelektuálové mi snad prominou) drží příjemně při zemi, s výrazným formálním postupem, kdy se snímek odehrává (téměř) v reálném čase a dokumentuje nám kritickou hodinu a půl života titulní zpěvačky Cléo. Krásně natočená konverzačka je vlastně tak trochu předchůdcem Linklaterovy trilogie začínající snímkem Před úsvitem a znamenala pro mě velmi příjemných devadesát minut strávených v promítacím sále, kdy jsem byl už po několika projekcích výrazně unavený, a přitom jsem od Cléo od pěti do sedmi nedokázal odtrhnout oči. A vlastně bych ji dokázal sledovat klidně i do dvanácti, ne-li do druhého dne. [LFŠ 2019] ()
Zase jsem viděla jeden z filmů francouzské nové vlny. A navíc jsem viděla film od úspěšné režisérky, čehož je třeba si vždycky považovat. Cléo je zajímavá především díky své formální stránce - rozčlenění na kapitoly, odměření času, který sedí s časem filmovým, práce s hudbou, zvuky i kamerou... Mohla bych uvést nespočet příkladů, ale to si nechám na jindy. Cléo není tak zajímavá po dějové stránce, ale o to v nové vlně ani nešlo a je třeba to čekat. Film je však exemplárním příkladem cinéma vérité, studnicí nápadů a formálních experimentů, sondou do duše jedné Pařížanky, a za to je třeba jej oceňovat. ()
Lidé si začnou vážit života teprve až když prozří svoji smrtelnost. Mladá, krásná a sebestředná Cleo prošla procesem uvědomění a vyrovnání během necelých dvou hodin a provedla nás přitom známými i neznámými kouty Paříže šedesátých let. Charakteristický reprezentant francouzské nové vlny navýsost uspokojil všechny mé vjemové smysly a závěrečné krátké, ale o to intenzivnější love-story něžně pohladilo moji duši. ()
Jeden z nejlepších filmů Fr. N. Vlny, který jsem měl možnost vidět. Jediná novovlná režisérka natočila film plný nádherných obrazových kompozic ze života jedné úspěšné celebrity, která téměř v reálném čase pluje hodinu a půl Paříží. Pozor! Obsahuje zábavnou grotesku s Godardem! Každý, kdo se vyžívá v podobně formálně vystavěšných filmech (z novějších filmů mě napadá "Before sunset") a má rád novovlnou hravost, spontálnost a zdánlivou autencitu, tak mohu jen doporučit... ()
Galéria (73)
Zaujímavosti (10)
- Exteriéry v Paříži v chronologickém pořadí podle scénáře: 1. obvod: rue de Rivoli (u kartářky, v kavárně Ça va ça vient a u kloboučníka Francina), odjezd taxíkem z rue du Pont-Neuf a přechod přes Pont Neuf; 6. obvod: taxík sjede z nábřeží Conti do ulice Guénégaud (exotické galerie) a do ulice Mazarine, kde se baví studenti Beaux-Arts a narušují dopravu, ulice Ancienne-comédie, Carrefour de l'Odéon, ulice Condé, ulice Vaugirard, ulice Guynemer, ulice Vavin, bulvár Raspail, náměstí Pabla Picassa - Carrefour Vavin; 14. obvod (čtvrť Montparnasse): ulice Huyghens (Cléův dům č. 6), place Pablo-Picasso-carrefour Vavin (polykač žab), brasserie Le Dôme, ulice Delambre, bulvár Edgar-Quinet (akrobat probodávající si biceps jávskou dýkou4 a sochařská akademie), pasáž Montparnasse nebo du Départ (Cléo a Dorothée odjíždějí autem); 15. obvod: stanice Maine-Montparnasse (nakládání filmových kotoučů do auta); 14. obvod: rue Delambre (Cléo a Dorothée sledují krátký burleskní film), incident v brasserii du Dôme, boulevard Raspail, place Denfert-Rochereau, avenue René-Coty (Dorothée vystupuje z taxíku a stoupá po schodech do rue des Artistes), park Montsouris (Cléo potkává Antoina u vodopádu); 13. obvod (autobusem 67 do nemocnice): rue Liard, rue de Rungis, place de Rungis, rue Bobillot, place Paul-Verlaine, place d'Italie, boulevard de l'Hôpital a hôpital de la Pitié-Salpêtrière (konec filmu, když „Nemocniční hodiny odbíjejí půl šesté večer“.). (classic)
- Agnès Varda chtěla natočit film 21. března, aby zachytila nádherný přechod ze zimy do jara v Paříži, kdy se zahrady mění z perokreseb na impresionistické malby. Z finančních důvodů mohlo natáčení začít až 1. června a bylo dokončeno o osm týdnů později. (classic)
Reklama