Scream Queens

Obsahuje náznaky spoileru Už od dob Nip/Tucku jsem fandou Ryana Murphyho, logicky pro mě proto už nějakou chvíli byly Scream Queens nejočekávanějším seriálem poslední doby. První (a možná poslední) série je za námi, a tak se nabízí otázka, jestli očekávání splnily, a odpověď na ní není úplně snadná. Příběhově se nejedná o žádnou revoluci (záměrně), před dvaceti lety se v domě vysokoškolského sesterstva KKT (laciným vtípkům se vyhnu) odehrála tragédie, a teď se schyluje k další. Dle všeljakých popisů jsem očekával avizovaný Vřískot říznutý Heathers (nejstrašnější český překlad filmového názvu ever Smrdící atrakce (tak jsem se těm laciným vtípkům přece jenom nevyhnul) budu radši ignorovat), Squeemky ovšem mají blíž spíš ke Scary Movies. Jestli se kdy Murphy snažil svou tradičně vymazlenou formu podporovat stejně propracovaným obsahem, ve Scream Queens na to očividně kašle. Se svou osvědčenou partou scénáristů a hromadou obřích hereckých hvězd beze studu servíruje neuvěřitelně stylovou podívanou která je k prasknutí narvaná bizarními situacemi a absurdním chováním postav (jestli některý divák pochybuje o tvůrčím záměru už po úvodní scéně, ve které studentky sesterstva nechají vykrvácet kamarádku, protože si musejí jít zatrsat na Waterfalls od TLC, je celkem jasně na úplně špatné adrese), přetékající hláškami a sarkasmem, záměrným afektem i trapností, stihne složit poctu asi tak milionu všeljakých kulťáků (Heathers, Jaws, Scream, Jawbreaker, Sorority Row...) a k tomu má nesčetné easter eggy (Chanel No. 3 nosí klapky na uších jako pomrknutí její matce Carrie Fisher) a meta joky pro zasvěcené Murphyho fandy. I když Squeemky přinesly něco docela jiného, než jsem očekával, týden co týden jsem se bavil výsostně. O jejich budoucnost se ale obávám, nedokážu si totiž představit, že si takhle specifická záležitost najde dostatek diváků. (24.09.2015)

1. série - 70% - Kdo mrkne, ten ztratí vtip, kdo nedává pozor, ten nebude tušit, která bije. Murphy, Falchuk a Brennan totiž sází narážky, pomrknutí i nepokrytě parodické vtípky nezastavitelnou rychlostí. Jednu z nejvtipnějších point celého vražedného konceptu ale zůstává, jak velké množství lidi ho nepochopilo. V životě bych si nedovolil někomu vysvětlovat, jak má daný žánr uchopit, ale pokud si nemálo uživatelů právě u Screamek stěžuje, že nejsou dostatečně děsivé a tu srandu nevidí nebo vidět nechce, musím se já sám smát o to víc. K dokonalosti ale Kappas chybí docela hodně. Předně pak alespoň nějaká, klidně i jen předstíraná, soudržnost. Koncept by totiž nejlépe fungoval u celovečerního filmu. Takhle se pátrání po identitě vraha či jiných klíčových postav až příliš tříští s bezuzdným blbnutím. Ne snad že by Chadovy sebestředné monology nebo rýpavý humor na úkor Chanel no. 5 potřebovaly jakkoli doplnit. Klíčem k docenění seriálu ale zůstává v první řadě obdiv a respekt hlavních i vedlejších hereckých představitelek. Nevěřil jsem, že se Jamie Lee Curtis vrátí do sedla takhle rychle a ona si přitom každou scénu krade pro sebe. Nejvděčnější scény pak samozřejmě dostávají dvorní dámy Ryana Murphyho, tedy Emma Roberts a Lea Michele. Jakákoli jejich grimasa, uzemňující hláška nebo nechápavá otázka je jasným zlatem. Bavil jsem se, kroutil jsem hlavou, opět jsem se bavil, ale na samém konci potřebuji vědět víc. Právě po všem, co se stalo, může být případná druhá řada tou pravou výzvou. 2. série - 70% - Hra na hádání vraha tentokrát vzhledem k nízkému počtu nových charakterů příliš nefunguje a protože nemá cenu ji protahovat, jdou tvůrci s pravdou ven dost brzy. Od té chvíle se už zcela úmyslně cílí na bohapustou parodii, kterou ti, kteří už loni frflali, nyní rozhodně nemohli vydýchat. To bohužel také vysvětluje zcela mizivou sledovanost, jejíž čísla byla s přibývajícími epizodami tak nízká, až jsem měl podezření, že seriál sleduje div ne víc českých pirátů než amerických televizních diváků. Stupeň zábavy ale zůstává stále vysoký, protože Abigail Breslin se v pozici páté Chanelky stává dokonce mou nejoblíbenější postavou a byla to právě ona, u které jsem nejvíc trpěl ve chvílích, kdy byla nemilosrdně pronásledována zeleným monstrem. Extrémně potěšil také John Stamos, jeho nestárnoucí (?) fešácký doktor se smrtícím komediálním načasováním si pro sebe ukradl drtivou většinu scén. Pokud je tohle už nadobro konec, mám z něj dokonce pozitivnější pocity než o sezónu dříve. (13.12.2015)

Seriál je nenáročný a jednoduchý, jasná oddechovka, u níž je možno vypnout a spokojeně se pochechtávat nad vtipnou kritikou současné společnosti. Můžu říct, že jsem si tuhle záležitost docela užil a mohl jsem se často parádně zasmát. Tohle všechno, bohužel, platí jen pro první sezónu. Druhá řada mě už tak nebavila, dočkal jsem se spíše zklamání, ale to už jsem blíže popsal v komentářích k jednotlivým sériím i epizodám. (18.01.2020)

Svym zpusobem strasna, STRASNA kravina, kde je prehravani podminkou castingu a je stoprocentne zamerne. Pokud na tu hru se zanrem a parodii pristoupite, tak se budete dost pravdepodobne bavit. A ja mam rad parodie a hrani se zanry, ale presto to na vic, nez horsi ctyri hvezdy nedotahne. Protoze by si to zaslouzilo vice strachu a mene prehravani a stale by to mohla byt parodie i bez toho, aby to bylo dotazene do absurdna. Je to trosku skoda, ale porad zabava. Jen ne pro kazdeho (07.10.2015)

Ačkoliv je v popisku napsáno komedie/horor, je to horor. Ty komediální prvky vznikají díky tomu, jak skvělé postavy s kamennou tváří říkají jednu absurdnost či hloupost za druhou ("Nikdo přece neumře z toho, když mu strčíš obličej do fritovacího oleje!") a odhalují tak slabiny amerického vzdělávacího systému. Celé je to příjemně originální a ztřeštěné, svěží vítr mezi ultravážným a ultradrsným pojetím seriálu, které v poslední době dominuje obrazovkám. Nejlepší je rozhodně prvotřídní bitch Chanel v podání Emmy Roberts a všichni Dickie Dollar Scholars, kteří staví na hlavu všechny stereotypy o univerzitních bratrstvech. Bere se to míň vážně než Scream z dílny MTV, ale jde v podstatě o podobný styl - slasherový seriál, který si utahuje z hororových klišé. Dost mě to chytlo, těším se na další díly, trochu mě mrzí vlažné přijetí, protože tyhle groteskní absurdnosti já prostě můžu ("Jmenuje se to Pravda, nebo úkol! Ne Pravda, úkol nebo lež! Nemůžeš lhát!"). (23.09.2015)