Proti prírode

Zdá se, že hrdinové filmů Oleho Giaevera to mají jasně nalinkováno: objeví- li se problém, pojďme (v tomto případě utíkejme) jej zkusit vyřešit do přírody. Zatímco předchozí Hora byla nesnesitelným artem plným náznakových dialogů, dlouhých vzájemných pohledů a trucovitých "odchodů" do samoty, zde je počet postav zredukován ze dvou na jednu, dialogy nahradil vnitřní monolog a posedávání za kameny močení do horské bystřiny či masturbace za stromem. Je to tedy o něco akčnější, ale pořád ne dost zajímavé na to, abych projekci nepovažoval za ztrátu času. (29.01.2016)

Po delší době jsem měl možnost vidět v kině skutečně epesní filmový portrét. Když se zamyslím nad podobnými náměty, nenacházím ve své hlavě mnoho shod. Uvolněná komedie Po čem ženy touží nebo smutný Věčný svit neposkvrněné mysli se ubíral myšlenkovými pochody, jenomže Ole Giæver šel ještě dál a natočil film o člověku hledající návod na svůj život. . To rovněž vysvětluje, že kromě režie si v celém filmu zahrál spolu se svou rodinou. Neustále se snaží mít lidský pohled na věc. Emoce při hledání sebe sama působí naprosto upřímně a mě to připomínalo nejběžnější situace ze života, jako bych se do Martinovi role převtělil já sám. Každému z nás rotují v hlavě tisíce myšlenek, bádáme nad tím jak by jsme mohli být lepší, jak ostatní by se měly chovat k nám, co by bylo kdyby nebylo, co bude když to či ono uděláme. Myšlenkové pochody doprovázejí veškeré naše počínání, někdy nám dokáží pořádně zamotat hlavu. Dostávají nás do nestandardních momentů, kdy můžeme zapomenout kým jsme a co představujeme. Výlet do přírody se může nabízet jako jedna z možností jak vytřídit negativní myšlenky, v podstatě o tom vypráví příběh. Jednoduché to hrdina rozhodně nemá a jeho citová rozpolcenost je přesně ztvárněna. S tím souvisí i intimita, která je zpracována v poněkud otevřenější formě. Kromě bezprostředních myšlenek filmové postavy Martina odhazuje svůj stud sám režisér, jenž se dobrovolně nechává točit při scénách, kde by jiní byli otočeni zády. Melancholická nálada je naštěstí skromnější než by se z popisu dalo čekat, pořád osciluje mezi komedií a dramatem. Není tedy důvod odejít z filmu se špatnou náladou. Dospělý a přesto přístupný, intimní a přitom odtažitý, snový, takový je film Proti přírodě, který si mě naprosto získal! Bez váhání * * * * * (18.02.2015)

Neskutečně plytká, nudná a banální pseudorealistická ptákovinka, která osloví leda tak někoho, kdo se v ní sám zhlédne. Konkrétně ve zpruzeném, tedy nepříliš šťastném kancelářském měšťákovi, který na víkendy utíká s báglem do kopců za městem, aby si ho mohl v přírodě vyhonit a přitom bilancovat nad svým neuspokojivým rodinným životem. Jeho snem je se rozvést, být chvíli sám a pak si narazit nějakou jinou babu než jeho ženu, se kterou ovšem po čase začne všechno nanovo. A tak dál a dál, stále dokola. Tomu se v buddhismu říká samsára, já tomu říkám lidská blbost. Ale jelikož je náš měšťák spíš takový ňouma a tichošlápek, vrací se samozřejmě v neděli opět poslušně a spořádaně do starých zajetých kolejí. Stopáž hoďka čtvrt, pocitově minimálně dvě. P.S.: Když jdou Norové do přírody, neberou si s sebou flašku s pitím, ale jen hrníček, protože běžně pijí z potoků i řek. Ale tím pádem pochybuju, že by měli ve zvyku do vody taky i chcát, tak jako náš týpek. (09.01.2022)

Takové super téma a tak mizerný film! Mimo několika scén to bylo naprosto nezáživné a jediné co stálo za to, byly panoramata norské přírody. Každá slibně rozjíždějící scéna byla během několika střihů zapomenuta a nerozvíjena. Konec filmu byl natočený jako kdyby štáb zjistil, že jim právě došly peníze na film. (09.03.2015)