Noc, ve které přišel ďábel

Siodmakův příspěvek do škatulky thrillerů o sériových vrazích mohl být naprosto dokonalým filmem, kdyby... kdyby rozhodující měrou nepřispěl k vytvoření legendy o Brunovi Lüdkem, venkovském prosťáčkovi, který neuměl pomalu do pěti napočítat a jehož největší akcí byla krádež palivového dříví. A přitom se podle oficiální verze mělo jednat o fantóma, který 16 let unikal německé policii a páchal desítky sexuálně motivovaných vražd po celém Německu (pro zájemce něco více tady Bruno Lüdke - A serial killer?). Ale zpátky k Siodmakovi. Když si odmyslím ono zmanipulované pojetí celé události, je "Nachts, wenn der Teufel kam" mistrovským filmem, a to po všech stránkách (herci, dialogy, kamera, režie). Siodmakovi se podařilo výborným způsobem vystihnout atmosféru upadající třetí říše, která byla doslova a do písmene parodií na právo a spravedlnost (ale pořád mi vadí, jak z toho vyšel ten chudák Lüdke, jehož případ by mohl sloužit jako učebnicový příklad Justizmord). Takže... mohlo to být za 100, ale z výše uvedených důvodů "jen" za 80. (06.03.2010)

Film o masovom vrahovi z dob zasratej Tretej Rise 1933 - 45. V roli Bruno Ludke -ho sa tu objavil Mario Adorf /Vinnetou 1 -3, E per Tetto un cielo di Stelle 1968, Milano Calibro 9/. Pribeh bol skutocny, ten vrah "uradoval" ak to mam tak eufemisticky nazvat v 30. a 40. rokoch, bol odsudeny bez sudu. Ono to nie je klasicka kriminalka, vysetrovanie upravuju vo svoj prospech Schutzstaffel, coz bola zlocinecka organizacia znama aj ako SS. Nazi hajzly /, jo, tu z treba byt vulgarny/ si vysetrovanie upravuju tak ako to im vyhovuje. Aj tak reziser Siodmak natocil najlepsi film svojej kariery . 95 % (08.09.2020)

Velmi kvalitní filmové drama v noirovém duchu. Zpracování a děj výborně ilustruje atmosféru doby, byť řešení není standardní, jak má ve správné detektivce být, poněvadž od samého počátku je patrné, kdo je vrahem. Ale pojďme se podívat na příběh blíž. Na začátku je uškrcena servírka z hamburské restaurace při bombardování spojeneckých letců za druhé světové války 1944 a podezření padne na jejího přítele vojáka Williho Keuna, který byl odvolán z fronty kvůli zranění z bojů zpět do vlasti. Vyšetřování se ujímá sympatický komisař Kersten. To vše je silně ovlivněno z vyšších míst gestapa, nikdo totiž není z nich ochoten připustit existenci sériového vraha, tolik asi k filmu. Leč v zájmu úplnosti je nezbytné dodat, že způsob vyprávění může vyvolávat určité rozpaky. (Pozor, možný spoiler!) Vzato kolem a kolem, možná jen trochu zarazí, že zde nebyla zmíněná téměř žádná reálná pochybnost o totožnosti pachatele. Čímž se dostávám k odpovědi na základní otázku, kdo byl ve skutečnosti tím běsnícím vrahem, Bruno Lüdke? Navzdory všemu co je s ním spojeno bude navždy zahaleno tajemstvím a konec vás nechá na pochybách. Přesto přese všechno v zájmu nezobecňování je třeba říci, že temný filmový příběh ani po téměř pětapadesáti letech od svého vzniku neztratil nic na své lákavosti. Nakonec nelze nezmínit také Mario Adorfa, který dokázal excelentně hereckými prostředky vybavit idiotskou postavu Bruna. (10.01.2016)

Myšlienkovo zaujímavá paralela s vnímaním vysoko postavených, ruských pohlavárov. Rovnako ako oni, ani Nemci nechceli verejne priznať, že také niečo ako mnohopočetné vraždy spáchané jednotlivcom, sa týkajú zrovna ich “čistej” árijskej rasy. Keď v Rusku vraždil sériový vrah Čikatilo, niekoľko krát bol hlavným podozrivým, no bol prepustený len preto, lebo bol členom komunistickej strany. Príbeh Bruna Ludkeho je “totožný”. Ako zástupca fašistickej idei, bol neustále pod politickou ochranou, a tak sa začalo až “komické” prekrúcanie reality len preto, lebo samotné skutky vrhali zlý tieň na vtedajšiu mocenskú vládu. Film ako taký by potreboval oprášiť, no Mario Adorf, ktorý si následne zahral záporáka v slávnom Vinnetuovi, hrá svoju rolu výborne (!), a tak tú tretiu prihodím najmä kvôli nemu, lebo film ako taký ma nijak neobohatil, pôsobí na mňa neemočne, a to je z hľadiska témy proste neakceptovateľné. (02.08.2020)

Zpočátku pomalejší tempo, děj rozbíhající se do několika větví, ale postupně se všechny opět spojují a dramatická záplatka v posledních třiceti minutách graduje. I když o podstatě nacistického režimu nelze mít žádné pochyby, přeci jen jsou jistým netracičním prvkem vnitřní vztahy mezi vysokými pohlaváry, kteří by měli "táhnout za jeden provaz". Opak je ale pravdou. (21.06.2020)