Krátká noc skleněných panenek

Raně sedmdesátkové giallo odehrávající se a částečně natáčené v socialistické Praze. No do prdele! Nejdřív to vypadá jako politicky zabarvený detektivní thriller, pak se do toho připlete lehce mysteriózní linie, přesahující politické zabarvení a vedoucí příběh někam do temnoty tajných skupina spolků a pak přijde závěr, který prostě musí potěšit žánrově rozmanité diváky. (29.02.2016)

Běžné zboží, které neurazí, ale ani kór nenadchne, a to navzdory účasti mého oblíbeného Maria Adorfa, budoucí Bond girl Barbary Bach a byvší Bergmanovy severské star Indrid Thulin. Na tu dobu asi solidní mysteriózně - kriminální snímek s tehdy zřejmě šokujícím koncem. Jediné, co tento kousek pro našince pozvedá z průměru, jsou ty dobové záběry Prahy a jejího denního ruchu. Zřejmě devizový příjem oblomil i čerstvě normalizační věrchušku. (01.09.2012)

Vcelku průměrný mystery thriller (giallo bych opravdu neřekl), na kterém měli největší podíl Jugoslávci, což je bohužel vidět. Jednoznačné plus - Barbara Bachová (jenže divák si jí moc neužije), Morricone a PRAHA. Film postrádá pevnou dějovou linku, a tak napětí značně kolísá - místy se jeho sledování stává utrpením. Nejlepší jsou asi momenty, kdy hlavní hrdina ve svém pátrání pokročí a do příběhu se počnou vkrádat tajemné obrazy, symboly (lustr, květy, motýli) a nečekaný obsah lednice. Jenže je to málo. Vše pak má směřovat zřejmě k hlavnímu překvapení - sic - , že za podivnými zmizeními stojí záhadná sekta konající černé (satanské?) mše. Jenže orgie vyvolají místo šoku a děsu lehký úsměv na tváři. Řada filmů takové finále předvedla s větší bravurou (třeba Rosemary má děťátko). Režisér si možná proto připravil ještě jedno zakončení, které ale nešokuje vůbec. A pobavila mě jugoslávská sanitka v pražských ulicích.... Film bych doporučil jen zarytým fanouškům, jinak raději nějakou opravdu žlutou klasiku. (27.08.2014)

Prvotný názov filmu znel Malastrana a odkazoval na kafkovský príbeh, resp. pocit bezradnosti a odcudzenia a takisto evokoval magickú atmosféru starej Prahy. Filmovým producentom sa zdal nepredajný a tak bol nahradený obchodne atraktívnejším, teda pochmúrnym názvom La corta notte delle bambole di vetro. Aldo Lado však svoje pôvodné predsavzatia naplnil. Vytvoril atmosferický príbeh, ktorý posúva hranice gialla k čistej psychickej hrôze. Charakterizuje ho jednoduchá zápletka. Mozog protagonistu, ktorý sa nachádza v kataleptickom stave, stále pracuje a uvažuje o nevysvetliteľnom zmiznutí priateľky. Aldo Lado jej prisúdil symbolické meno. Mira Svoboda, mladá dievčina v rozkvete života, ktorú si zahrala začínajúca Barbara Bach, jednoznačne reprezentuje Mír a Svobodu, hodnoty nadlho stratené, nielen v uličkách Prahy na začiatku 70. rokov.... Lado ide ešte ďalej a do hĺbky, k odkrývaniu podvedomých ľudských strachov, ba až k obsedantnému hľadaniu odpovedí... Napríklad: vyjde najavo že mŕtve ženské telo, ktoré bolo vylovené z Vltavy, Mire S. nepatrí... Kto za to všetko nesie zodpovednosť? La corta notte delle bambole di vetro je pomerne zaujímavá spoločenská kritika s riadnou dávkou makabróznej poézie (napr. bláznivé hry zamilovaných na starom židovskom cintoríne) v klasickom šate gialla. A ešte sa vo filme aspoň na chvíľočku mohlo zjaviť žltobiele policajné auto s nápisom VB a bolo by to dokonalé. (27.10.2010)

Snímek má na giallo několik docela zajímavých prvků. Tím prvním je skutečnost, že se část děje odehrává v Praze. Tím druhým je skutečnost, že se děj točí kolem muže, který je prohlášen za mrtvého, ale my víme, že mrtvý není. Díky tomu má film naprosto jiný nádech a nový náboj. Ani tak jsem se ale nedokázal na film naladit a nedovedl mě pořádně strhnout. (29.04.2016)