Motýl s křídly od krve

Rok 1971 byl jedním z nejplodnějších roků, co se týče giallo filmů. Je tomu samozřejmě, protože jen rok před ním měl premiéru fenomenální, kritiky ověnčený a divácky velmi úspěšný "Pták s křištálovým peřím". Duccio Tessari se na nové vlně snažil také svézt a příspívá svojí troškou do mlýna v podobě "Zakrváceného motýlka". Na giallo poměry přichází s velice zajímavým a originálním konceptem. Ten je postaven na tom, že vrah mladého děvčete je brzy po svém činu nejenže chycen, usvědčen ale také odsouzen do vězení. Jenže vražedné řádění pokračuje a policie tudíž nemá správného pachatele. Tvůrci filmu tak díky velice zajímavě vystavěnému příběhu hrají s diváky hru na kočku a myš. Nejenže jasný pachatel najednou není vrahem, ale také k dvěma dalším postavám ve filmu vedou určité indicie, které jsou divákovi postupně odhalovány a ukazují, že i ony by mohly být vrahem.....Režisér se tak jasně inspiruje od Argenta nejen zašmodrchanou pointou, ale i audio-vizuální stránkou. V té sází na hudební doprovod Gianniho Ferrioa (s podporou Čajkovského) a k tomu i na velice profesionální kameře, která si vybírá opravdu velice zajímavé záběry. Bohužel, Argento je jediný a nedostižný, mě se Tessariho vizuální stránka moc nelíbila. Působila na mě velice studeně a neosobně. Ale to ať posoudí každý sám. V celkovém hodnocení jsem na vážkách. Na konci filmu jsem měl chuť dát hodnocení 4* a to z důvodu perfektní pointy, která podtrhla už tak velice dobře postavený příběh. Po delším přemýšlení nad filmem a k přihlédnutí k tomu ostatnímu, co jsem už v rámci žánru viděl, ale musím dát jen 3*. V současné době nedokážu napsat co mě k tomu vede, ale je to tak. Snad možná takový stejný feeling, jenž jsem měl u slabších žánrových kousků (The Fifth Cord a Calling All Police Cars). (12.06.2011)

Béžový kabát, rukavice, nůž nořící se pětkrát do dívčina těla. Ač je vrah dopaden, divák si není jist, zda je tím pravým. Záhy vyjde najevo, že byl zatčen nevinný. Zatímco seděl podezřelý Marchi ve vězení, umírají další mladé ženy. Trochu protřelý divák má už stejně jako policie jasno, kdo je skutečným vrahem. Jenže tvůrci si nechali překvapení na konec. Solidní, byť ne zcela výtvarná kamera, standardně dobrá muzika - pokud někomu přijde, že klíčový hudební motiv již slyšel, pak si stačí poslechnout znělku k seriálu Tajuplný ostrov 1973, ke kterému složil hudbu rovněž G.Ferrio - téměř nulové gore, nahota jen v náznacích. Žlutější než film jsou však kalhoty Marty Clericové (Lorella De Luca). Nejzajímavější je práce forenzních kriminalistů a její srovnání s dnešními možnostmi. Průměr vylepšil závěr - 3,5*. (07.08.2018)

Filmom sú popretkávané policajné hypotézy, pekne sa to počúva a zaujímavo to vyznie. Veľmi pekný vizuál, doprevádzaný vynikajúcou hudbou. Je tu máličko vražd a sú vykonané mimo záber a tak neoslnili. Je tu také uvolnené mysteriózno, lebo údajného vraha zavreli, ale vraždy aj tak pokračujú. Tak film je hlavne o dohadoch a má viacero podozrivých. Film sa snažil zaujať, ale vyšiel z toho bezzubo, ničím nevyčnieva zo šedej clony priemerných giall. Lebo je predvídateľný, nevýrazný i tuctový, ale 3* si aj tak zaslúži. A aby som nezabudol, ďakujem Kangaxovy za titulky. (15.06.2015)

Ortodoxní příznivci gialla budou pravděpodobně zklamáni, neboť Duccio Tessari kombinuje tenhle specifický taliánský žánr s prvky sarkastické kriminálky, thrilleru a soudního dramatu, přičemž hlavní pozornost zaměřuje na samotný akt vyšetřování než na způsob provedení vražd (krve je zde opravdu pomálu). S až chladnokrevnou precizností pomocí různých vědeckých metod jsme svědky postupného osvětlení vraždy sedmnáctileté studentky, jejímž pachatelem se zdá být moderátor sportovních zpráv. Vedle hlavního motivu však Tessari rozehrává několik mikropříběhů, které zdánlivě hladké vyšetřování zanášejí stopami pochybností (nevěra manželky moderátora s právníkem, další mordy) a víceméně logicky směřují k finálnímu obratnému rozuzlelní s odzbrojující hudební smyčkou Gianni Ferria. Ve výsledku se tak celkový dojem blíží spíše k lehčímu průměru, ale vzhledem k nostalgii po klasických italských detektivkách musím ještě jednu hvězdičku přitlačit (18.02.2006)

Musím říct, že film mě už od začátku dostal použitím Čajkovského hudby, která je prostě nádherná. Jedná se o jeho první klavírní koncert a myslím, že většina z vás zná už tu úvodní, dramatickou melodii. Italové, podobně jako Japonci, dokáží propojit nádhernou vážnou hudbu s děsivými scénami. Tohle je něco, co se rozhodně nedaří každému. Zde je to podpořeno i dobrým příběhem. (01.03.2014)