Louky znovu rozkvetou

„Válka je odporná bestie, která obíhá svět a nikdy se nezastaví.“ Stařec Ermanno Olmi vzpomíná, jak mu otec v dětství vyprávěl o První světové a medituje nad válkou z pohledu obyčejných vojáků v zákopech. Olmiho poslední hraný film je nádherně a chytře natočený, ale není to pěkné pokoukání. Obdivuji pana režiséra, že ve svém věku natáčel v tak extrémních podmínkách. Zde je krátké video z natáčení (překlad textu v 5:20 – Na pomnících, které ještě dnes zobrazují tyto vysoké velitele, by mělo být napsáno: váleční zločinci. Ermanno Olmi - 2014). (11.09.2024)

SS - Schutzstaffel a druhá světová válka. SS - "Signore, sì!" a první světová válka v armádě státu dohody, té prý demokratické straně konfliktu. Bezpráví a bezmoc totiž nepatří jen k vysloveně kriminálním armádám jako byla SS, ale i k každé jiné. A ono italské "Ano, pane!" je toho krásným důkazem. Z filmového hlediska nejvíce zaujme, jak Olmi k umocnění sdělení, že největším nepřítelem vojáka není nepřítel z druhé strany zákopu, ale jeho vlastní armáda (resp. armáda jako taková), nenechá Rakušany vůbec vstoupit na plátno. Navíc, nelidskost armádní mašinérie se projevuje navzdory tomu, že každá jednotlivá postava, a to včetně oficírů, jsou normální lidské bytosti (problém armádní hierarchie se z ideologických důvodů, zvláště v anglosaských zemích, personalizuje a vyobrazuje jako prohřešky konkrétních lidí). Díky tomu divák vidí, že je to právě armáda a válka jako taková, která může za utrpení lidí na plátně. (05.11.2014)

Přesně sto let po vypuknutí první světové války točí třiaosmdesátiletý Olmi jeden ze svých nejlepších filmů - podle vzpomínek svého otce, který tam bojoval. S pokorou a přímostí, která v dnešní kinematografii nemá obdoby, vlastně docela tiše divákům vyjevuje svůj děs z představy, že svět zachvátí podobná válka potřetí. Naprosto fascinující práce se zvukem a principem zcizování, pro (spoiler) mrazivý efekt použití reálných záběrů z bojišť v závěru filmu. Mistrovská suverenita tvůrce, od kterého nikdo už pěkných pár let nic moc nečekal. Zjevení, které se nezatěžuje nějakým lpěním na technické dokonalosti v rovinách, které nejsou podstatné. (05.11.2014)

Žádného Olmiho příznivce nepřekvapí, že režisér se ani na stará kolena nehrne vstříc plnému kinosálu. Ve "Vrátí se louky", filmu obsahem odkazujícím k Bernardovým "Dřevěným křížům", formou snad k Malickově "Tenké červené čáře", zas jednou staví na světonázoru humanisty, tvůrčí prostotě a pokoře, zkušené práci s atmosférou, psychologií a realistickým detailem ; z války a nočních zasněžených hor tvaruje bezdějovou báseň v obrazech a zvucích. Poslání je - jak jinak - čiré a nadčasové : jedny válka smete, do zbylých se otiskne ; a ze všeho nejtěžší je odpustit. (28.05.2016)

Vyprávění z ohniska válečných akcí, které s rezignací na silný osobní příběh hrdiny předvádí válku za použití mocných audiovizuálních prostředků jako běsnění nadosobních sil, do jejichž víru je člověk vržen bez naděje ovlivnit další průběh nějakým osobním hrdinstvím. To vše zasazené do mrazivě malebných scenérií, kontrastujících s událostmi, které v nich probíhají. Do jednoho zákopu úzce lokálně zasazený děj s obrovským přesahem, osobní Olmiho poselství, které není žánrovým filmem ale varováním před stále aktuální hrozbou válek s pochybnými až absurdními cíli. Smekám. Mimořádně ♫ citlivá hudba. (K dokonalosti viz Vitex) 4-5* (16.11.2014)