Zelená miestnosť

Zpočátku jsem se bál, že Green Room bude asi takový exploitation jako Green Day punk, ale po prvotním pozérským rozhovoru, jakou kapelu byste si vzali na opuštěnej ostrov (Beatles, vole, co jinýho), se to slušně rozjede, a jestli jsem si u nějakého posledního hororu stěžoval, že je takovej moc ňuňu, tak tohle je přesně tak špinavý a hnusný, jak má Ramirez rád (a ani nevadí, že je to vlastně celý děsná blbinka- asi taková jako punk samotnej- sorry všem punks). Samozřejmě umocněná o ten fuckt, jak Anton Yelchin dopadl. Navíc mám rád filmy, kde objevím nějakou tu vychytanou skladbičku, a to dokonce od jedný a od druhý kvalitní grupy. A Patrick Stewart mohl konečně prodat svůj léty opečovávaný sestřih B-) (05.07.2016)

Celkem fajnové gore efekty a celkem sympatické scény nepřeváží to, že vůbec nechápete, co se vlastně na plátně děje. Někdo tam něco vaří? Nebo co? Proč je tam vrchí kápo Picard, o co mu jde? Postavy postupně odpadávají (no vlastně po určité fázi odpadnou až na hlavní dvojici úplně všichni během asi pěti minut), ale vy si k nim vůbec nevypěstujete žádný vztah, protože i když se tak film o to trochu snaží, pak to prostě zabije. Pochválim snad jen toho vycvičenýho pejsana, co si šel lehnout umřít k mrtvýmu páneškovi. 35% (07.05.2023)

Punks not dead! Nebo spíš punks are dead. Prostě no future. Nejdřív se zdálo, že u tohohle neškodného komorního filmečku jen nostalgicky vzpomenu na začátek devadesátek, kdy se spolu punkeři a skinheadi pravidelně kočkovali na punkových koncertech. Ale netrvalo dlouho a rozjela se trochu tvrdší hra - nože, mačety, brokárny, zabijáčtí čoklové... A červené tkaničky už nenosí jenom red skins. Poměrně drsná jízda, žádný soucit s postavami, ale přitom lehkost, hravost a nadsázka, skoro jako kdyby zoufalec Tarantino znovu našel svoje ztracené koule, trochu se inspiroval minimalistickou skandinávskou školou, a natočil po čase zase jeden nekomplikovaný, neužvaněný, přímočaře řežebný biják. V momentálním nadšení tedy tímto pasuju Green Room na nejlepší netarantinovskou tarantinovku od Kill Bill. P.S.: A děsně žeru Imogen Poots. (02.07.2016)

Horor to nie je, ale triler bez debaty a to taký, že poriadny. Spočiatku nezáživná nuda s drsnou kapelou len o čosi drsnejšou, než dve mačiatka brutálne útočiace na klbko vlny, ale postupne sa to rozbehne a po nástupe Patricka Stewarta a „červených šnúrok“ to chytí hnusný, odpudivý, surový, nekompromisný, brutálny, sku*vený a bezvýchodiskový drajv a už ho to do začiatku záverečných titulkov nestratí. Rozhodne sa nedá hovoriť o „čistom“ horore, toto je skôr kombinácia trileru, home invasion či hixploitation, ale trvám si na zaradení tohto vydareného kúsku do tohto zoznamu. (11.01.2017)

Mattymu "Dead End je komedie" Keatonovi raději moc nevěřte. Po sice zajímavém, ale trochu nudném a z paměti rychle vyšumělém Blue Ruin, je tohle prostě jenom hodně jiné kafe: Na skinheadský koncert v baráku v lesích se omylem připlete punková kapela. Kamarádi by punkáče nakonec možná nechali odejít bez větší újmy na zdraví, kdyby se jeden z nich nestal náhodným svědkem něčeho, co mělo zůstat jen a pouze mezi kamarády. Teprve potom začne ten pořádný rachot. U Blue Ruin jsem za jeho nevšednost přimhouřil oko a dal tři hvězdičky. Tohle mě ale ve finále bavilo daleko víc, takže hodnocení musí být logicky vyšší. (Popravdě, dal jsem si to v rozmezí asi osmi hodin 2x a bez jediné přestávky při sledování.) Nakonec, i MrHlad udělil čtyři hvězdičky. A není divu. Takové filmy se dnes už moc netočí. Ty vznikaly v 70. letech. (Naposledy jsem podobné sedmdesátkové kvality viděl v úžasné Dorothy Mills.) A protože se tyhle filmy přestaly bůhvíproč točit, jeví se mi Green Room vyloženě jako živá voda. PS: Mordenroth sice napsal, že "nie je to horror", ale já myslím, že by se to na THS neztratilo. Stejně jako třeba Peckinpahovi Straw Dogs. (04.08.2016)