DVTV

Veselovský především nikdy nepochopil (nebo to úspěšně předstírá), že podstata dialogu tkví ve spolupráci na odhalování hloubkové podstaty a integrity myšlenek a názorů hosta, nikoli v povrchním a planém šermování na efekt. *** Celé DVTV je na tomhle banálním křižování se smrtelně vážnými výrazy založeno od začátku a je jedno, kdo je hostem, a je (skoro) jedno, kdo je moderátorem. Jen u těch, kteří by měli co smysluplného a podstatného říct, to bolí dvojnásob, protože se tím spíš odkrývá, jak v DVTV, a Veselovskému zvlášť, vůbec nejde o nějakou kultivaci myšlení a možný společenský přínos soustředěného rozhovoru s veřejnými osobnostmi, ale jak je to prostě jen jinak formátovaná show než kotel Jílkové, ale v principu jedno a totéž. *** Ony se tu myslím potkávají tři věci: 1) jednak Veselovský myslím není schopen osvobodit se z té od začátku pořadu modelově nastavené formy podezíravého výslechu za každou! cenu, takže i otázka na číslo bot bude v jeho případě mít podobu kulometného výslechu, při němž se pro jistotu i nejušlechtilejšího filantropa a světce zeptá, jestli si jistý, jak si může být jistý, kdy si to naposledy ověřoval a jestli náhodou nemá důvod pravou skutečnost tajit, co za nekalé úmysly tím sleduje a jestli z toho nevyplývá, že není zase takový světec a filantrop atd., a vůbec nedokáže odstínit, co je a co není podstatné vzhledem k tomu, koho před sebou má, a především není ani s to pochopit, že skoro vždycky jedná kontraproduktivně vůči vlastnímu účelu a smyslu investigativního rozhovoru: že místo aby případně volenými otázkami ozřejmoval předpoklady, východiska a cíle uvažování a konání svého hosta a případně i soulad jeho myšlení s jeho konáním a poměřoval jeho morální integritu se zvolenou etikou či kodexem, jenom rýpe do čehokoli, co se zrovna namane, a velice povrchně a bez schopnosti vhledu hledá, na čem svého hosta (ale spíše zajatce) dotazy pronášenými se smrtelně vážnou dikcí a kamenným výrazem tváře uštvat a ukřižovat, takže se vlastně (skoro) nikdy nic podstatného nedozvíme. 2) Veselovský na sebe touhle zabijáckou, kontraproduktivní strategií jen systematicky prozrazuje, že prostě není velkorysý a upřímně zvídavý člověk schopný aktivně přesahovat k druhému a vést společensky obohacující dialog, ale jen svého druhu mechanický produktor jednoho populárního formátu rádoby tvrďáckého výslechu, který si prostě nenechá hosta utéct z otázky, i kdyby se kvůli tomu dvacet minut netočili kolem ničeho ničeho smysluplnějšího než čísla jeho bot, dokud nebude mít dostatečný (jakkoli falešný) pocit uspokojení, že nad ním konečně morálně zvítězil. Drtinová i Smetana se ostatně musely naučit úplně stejně nevtipný postup, jen ho provázejí jinými neústupnými grimasami a dikcí. A 3) velkou roli hraje fakt, že tvrďácká forma tohoto kotle Jílkové pro vzdělanější sadisty je prostě masově divácky vděčná a zaplňuje komerční díru na trhu senzací. *** Někdy, když se výjimečně ještě chci ze účastnou sympatií s nějakou jejich obětí podívat, co se odehrálo, si při tom alespoň úlevně představuji, jak by formát rozhovorů v DVTV popsal takový Zdeněk Jirotka. *** Nejhůř se pak samozřejmě dívá na ty díly, při nichž je hostem osobnost s vysokým morálním kreditem a inteligencí, který by doopravdy měl co hodnotného říct, kdyby ho nechali. *** Pokud si pamatuji, zažila jsem jednou jedinkrát, že se některý takový host nenechal touhle utilitárně vražednou strategií umlčet a pronesl snad všechno, co měl na srdci, a položil to do branky protivníka vítězoslavně jako ragbyový míč - a to byla ženská vybavená neuvěřitelnou kadencí mluvy a schopností vokalizovat smysluplně formulované odpovědi téměř rychlostí světla - povedlo se jí díky tomu vychrlit všechna relevantní fakta i souvislosti o tom, jak se v naší společnosti liší důstojný život od přežívání, a jednoznačně Smetanu na cestě k brance knokautovala. Drobná nevýhoda je, že člověk si to musí pouštět málem zpomaleně, aby té její komprimované palbě rozuměl, ale stojí to za to. Byla to Lucie Trlifajová ze Sociologického ústavu AV a dodnes k ní za tenhle jedinečný hrdinský výkon, vítězství obsahu nad formou, při němž položila celé DVTV s jeho strategiemi na lopatky, chovám neskonalý obdiv. Možno shlédnout zde: https://video.aktualne.cz/dvtv/expertka-polovina-lidi-nevydela-na-dustojny-zivot-nema-na-do/r~7ad29a7271da11e9b9980cc47ab5f122/ (20.07.2020) (menej) (viac)

Po nějakých dvou letech jsem si na tip pustil ze záznamu DVTV, mnou dávno pohřbený formát, abych si vyslechl cestovatelské příhody životem protřelého režiséra, kterého jsem do té doby domněle neznal. Filmy točí pro nejblbější tisícinu národa, a zřejmě proto je na sebe tak hrdý, že by dobro artikulované komediemi s Langmajerem mohlo sloužit za vzor svobody, na kterou každá málo pozápadněná politika čeká. Jenomže inovativní pan Havlík právě nebyl: protičínství je tu celá agenda a moc se to neliší od protižidovských kampaní. Nikdo z nich by neodstarostoval ani venkov, ale rádi by z Brány Nebeského klidu strhli portrét Mao Zedonga. Hláška „já jsem tam byl“ na mě neplatí. Taky tam byli misionáři. A leckteří se nejspíš nenaučili ani pozdravit. Jako když Britové mezi opiovými válkami požadovali, aby se angličtina stala výchozím jazykem smluv. Což mi připomíná všechny ty nedůstojné štítky nicneříkajících odborností na dveřích korporátního plebsu. Naštěstí o dnešní Číně nereportují jen lidskoprávní neandrtálci, ale i tací, kteří se naučili mluvit a třebaže vychováni liberalismem nepoklonkují tamnímu režimu, neslýchám je pronášet o něm tak jasnozřivě despektní stanoviska. Z prostého důvodu, že na to nejsou dost blbí. Jako třeba čeští režiséři, exponát beze zbytku vysvětlující, proč jsme to dotáhli až k Fialovi a spol. Cílevědomě neschopní dodavatelé filmového braku ale nezmetkují proto, že jim rozpočet vnucuje civilní látku. Leckomu na Západě jsou lidské příběhy samy o sobě zdrojem fungujících nápadů. Nekoneční vyznavači všeho západního by měli vědět, že jimi zbožštělí režiséři se vždy neženou za technologickým pozlátkem a ohromující výpravou, ale umějí se nadchnout reálnými problémy a překvapovat: neotřelým rozuzlením, výbornými dialogy… Dokonce blockbusterový standard Spielberg (The Fabelmans/2022). Adepti na Českého lva sahají po kameře proto, že si nadání probírat se fekáliemi vyložili špatně jako právo odhodit lopatu. V Česku platí, že čím schopnější je kdo lempl, tím spíš ho média povzbuzují, aby obdařoval veřejný prostor sebestředně universalistickými výměty: „Já jsem z okresního města, natočil jsem Vetchého ve sprše a vím, jak je to s tím dobrem pro všechny lidi. Jsem v tom zajedno s ambasádou státu natolik plodného svobodami, že předal vězeňství podnikatelům.“ A k té zpropadené Číně… Tady pracuji a tady platím daně. Vím, že ani dobře nepíšu, A PROTO mě to neživí. Živím se tím, co dokážu dělat dobře, do jiného se nepouštím, a pokud bych se přece jen chtěl zabývat produkcí něčeho jiného, nestane se, že v tom ani za 20 let nepokročím, a přece se budu pokládat za natolik moudrého, abych poučoval tisíce let trvající říše o etnických otázkách. Nadto takové, které za mých 20 let poflakování stihly předběhnout americké století. My nejsme vzorem ničeho. Ještě žijí pamětníci vyšší evropské humanity v duchu rasového ideálu a Mengeleho experimentů. Moje matka si odžila taková 90. léta, že by s Ujgurem měnila. A ne že by za to mohl stát, který z té dřiny neviděl ani korunu, jak ji načerno dojil místní Západem poblázněný blbeček. Palestinci a Ujguři mě nezajímají, prokazatelně nikdy mě nezajímali a nevím o nikom, komu bych se za to měl omluvit. Mohu s někým sympatizovat, třeba s Kurdy, ale nejsem za něj zodpovědný a sotva mi někdo vysvětlí, proč se mám skládat ať už na řešení jeho problémů, nebo exotické avantýry našich žoldáků. Buďte dobří doma, blbci, a když budete dost dobří, poznáte to z toho, že si vás ty jiné domy vzaly za příklad. Hlavně si už zapamatujte: cizí neznamená moje. (12.03.2023) (menej) (viac)