Věčnost

Věčnost není jednoduchým filmem. Ačkoliv je to rodinná sága, není to točeno formou jako např. Legenda o vášni. Je to jako by jste usedli se stařičkou babičkou k rodinnému velmi starému albu plnému fotek dávno zemřelých lidí, které jste nikdy neměli možnost poznat, ale bez nichž by tu nebyli vaše rodiče ani prarodiče a vlastně ani vy. A tak koukáte do těch dávných obličejů, hledáte ve tvářích společné rysy, díváte se na to jak jsou ti lidé oděni dle tehdejší módy, jak hrdě a láskyplně třímají ve svých rukách své děti a posloucháte dávné historky kterak kdo koho potkal, vzal si ho za ženu a kolik měli dětí. Možná se dozvíte i smutné věci, to když rodinu stihla nějaká tragédie. přesně tak nás filmem provází hlas vypravěčky. Seznámí nás s jedním mladým a zamilovaným párem na konci devatenáctého století a my už pak jen sledujeme jejich životní příběh odehrávající se prakticky beze slov, s vysvětlujícími informacemi vypravěčky. Kdo na toto není připraven, nebo se nepřeladí, nemůže film dostat pod kůži. Už jen ze začátku zapamatovat si kdo je kdo - není jednoduché. Pro film je to však velice důležité, protože každé narozené dítě je další větví na rodovém stromu života z nichž v dospělosti, budou-li tomu hvězdy nakloněny vyraší další a další výhonky... I já sám jsem ze začátku měl pocit ( a to hlavně díky komentáři) že sleduji přírodopisný film :-). Jen místo rodinky lvů či surikat, je nám předkládán pohled na jeden lidský rod. Ačkoliv obsah může navodit dojem, že film je v podstatě romantickou a milostnou ságou a je tedy vhodný pro příjemný večer s drahou polovičkou, nenechte se zmást! Já tedy tomuto dojmu podlehl a přiznávám, že o to více jsem byl pak v šoku. Film je totiž plný stejně jako život sám hezkých, ale i velice smutných momentů. Těmi smutnými jsou odchody našich nejbližších. Naštěstí dnes už je dětská úmrtnost díky skvělé péči lékařů a vědy prakticky nulová (obzvláště v ČR), ale dříve i v tom už relativně moderním konci devatenáctého století bylo běžné, že z osmi dětí se rodičům do dospělosti dožily třeba jen tři. A ačkoliv rodina, kterou sledujeme je finančně velmi zajištěná, netrpí hladem ani materiálním strádáním, smrt a nemoci se jí nikterak nevyhýbají. Některé momenty v tomto ohledu jsou ve filmu znázorněny nikterak v náznaku jak jsme dnes zvyklí. A tak zejména úmrtí dětí, obzvláště pokud sami nějaké máte na vás opravdu zapůsobí hrozivě, protože si člověk v hrůze představí tu bolest jakou museli prožívat nešťastní rodičové ve filmu . Přiznávám, že já měl po polovině zavlhlé oči a chuť film nedokoukat právě z tohoto důvodu. Jestli něco opravdu nesnáším (a to jsem prosím milovníkem drsných a krvavých válečných filmů) je když se něco děje nejmenším. Jenže tehdejší doba byla jiná. Lidé neumírali v nemocnicích. Umírali doma, obklopeni milující rodinou... Film jsem ale nakonec přeci jen dokoukal. Proč? Protože to podání bylo skvostné. Kamera byla něco fantastického a pokud si tu někdo stěžuje na její statičnost, já říkám, že to bylo jen a jen dobře. A minimum pohybu dalo obrovské možnosti znázornit detail... Vlasy vlnící se ve slunci, žabku nabranou dětmi do dlaně v zahradním jezírku, poslední polibek na čelo... Úplně z toho na mně zase dýchl Malick. Většina děje se navíc odehrává kdesi ve Francii v naprosto nádherném domě na pobřeží s čarokrásnou zahradou. Kameraman si opravdu uměl počkat na světlo a tak divák jen němě zírá na jednotlivé záběry, které by mohly sami o sobě být dokonalými obrazy. To vše - prakticky neustále podbarvuje klavírní hudba v níž jsem identifikoval Debussyho (nejen) a která filmu dodala parádní feeling toho přelomu století. Ano, tohle není film ke kterému si večer sednete, dáte si na klín mísu chipsů, chroupete a koukáte... Tomuhle filmu musíte v sobě trochu přizpůsobit to jak si jej k sobě připustíte. Ale pokud se tak stane, věřte, že zažijete úžasný zážitek. A možná sáhnete-li do svých rodokmenů, možná zjistíte, že vaše pra-pra-pra prababička na konci bidermeyeru zažívala podobné radosti a strasti jako hrdinka tohoto filmu. Ačkoliv se to nezdá, tento film oslavuje život. Ukazuje jej v celé jeho velkoleposti zrození i prostotě smrti a jasně dává najevo, že život vítězí. ,,Jde tiše od věků, jak neskutečný čarodějův orloj... '' Ti co tu byli před námi, naši dědové, babičky, otcové...ti všichni jsou v nás. Jsou naší - věčnou - součástí. Pan režisér i kameraman mne velice zaujali, klobouk dolů a já se na ně hodlám nyní více zaměřit! Není to sice úplně na plnou sazbu, ale film je tu těžce a neprávem podhodnocený a proto půjdu proti většině a dávám za 5 polibků! * * * * * (24.05.2017) (menej) (viac)