Trans-Europ-Express

Zlomyslný políček do tváře filmové tvorby, kdy Grilett a spol během krátké cesty vlakem "sestrojí" funkční noirem zavánějící příběh obsahující všechny potřebné žánrové propriety a který je i přes svou sekundární funkci schopný diváka zaujmout a pobavit. Hlavní zde je ovšem posměšné vylíčení samotné tvůrčí činnosti, která ma daleko k nějaké promyšlenosti a ze všeho nejvíce připomínající pejska a kočičku vařící dort ze všeho, co jim zrovinka přijde atraktivní bez ohledu na logiku děje či předchozí události. Úspěšnost takové podvratné činnosti nakonec nejlépe dokumentuje fakt, že mi její platnost zejména co se výroby současných hollywoodských trháků týká už nikdy nikdo nevymluví... (24.03.2012)

Tento film je nejen hrou s žánry, hrou s vážností a nevážností, ale hrou se sebou samým. Konstatováním filmu ve filmu se totiž popis snímku zdaleka nevyčerpává: ano, základní osu filmové dynamiky tvoří "fikční" příběh = Trintignant a obchod s drogami, vyprávěný skupinkou filmařů ve vlaku = jakoby vypodobněná "realita", až v níž se má odehrávat onen film ve filmu, jímž je linka s Trintignantem). Ale je zde ještě třetí rovina, která především z té výchozí, zdánlivě "reálné" (protože v konvenční umělecké tvorbě vydávané za reprodukci reality) úrovně dělá něco neautonomního, protože odvozeného, nereálného, protože taktéž vymyšleného. Tou je rovina nespočtu metafikčních a zcizovacích efektů, která podrývá nejen onu základovou vrstvu "reality" (a u čehož většina filmů, odhodlaných se k takovým postupům, končí), ale nutně i rovinu "fikčního" filmu ve filmu. Díky této zcizovací rovině tak neexistuje žádné pevné místo, z něhož by mohl být hodnověrně a na bázi racionální souslednosti času a chování postav logicky vyprávěn celek příběhu. A díky tomu jsou Trintignant i skupinka filmařů zajatci libovůle autora filmu, resp. filmové fantazie jako takové. (06.01.2015)

V poslední době jsem viděl celou řadu filmů o malířích, věšinou francouzských. Vesměs dobré, ale byl bych rád, kdyby se dostalo, třeba jen sporadicky, i na francouzské spisovatele. Alain Robbe-Grillet by mohl být jedním z prvních. V rámci jeho filmové tvorby (scénáře a režie) by bylo zajímavé porovnat jeho scénář, který nerežíroval (Loni v Marienbadu) s ostatními scénáři, které realizoval sám. Pro mě je tu patrné (v kostce), že i bez surrealistických postupů (podle autorových slov k nim měl vždycky blízko), je možno natočit film, který je mnohem volnější, intimnější a také otevřenější. Potn.: Moje hodnocení asi i závislé na tom, že jsem Trans-Europ-Express viděl zatím jako jeho poslední film a Grilletovy postupy jsou stále průhlednější, a tím i zbavené žádoucího okamžiku překvapení. (27.02.2019)

Alain Robbe-Grillet komponuje příběh o příběhu (v příběhu) jako sebeironické loutkové divadlo pro dospělé. Směs klišé, z nichž sestávají běžná vyprávění, ze sebe generuje drobná (ale osudová) dramata, z jejichž řídkých švů leze sláma a – nitě. Partička filmařů si tropí žerty z nesmělého herce (či těla, v němž se herec skrývá) tak, že jej jako loutkář vodí svého Kašpárka po různých scénách tedy právě tak, jako spisovatel uvádí svou postavu do různých světů (jak to Richard Weiner krásně, a krásně výsměšně, a krásně hořce vyjádřil na konci povídky O jednorukém člověku). Člověk změněný v loutku, distancovaná bytost, maska, snáší ústrky, dopouští se nejrozmanitějších (zlo)činů, zakouší i slasti, a sama se v loutkářském podání snaží být podobným demiurgem. Jako se svět před ním otevírá jen neúplným slabikářem, který si osvojil, torzovitou řečí, jejíž bílá místa jsou jen naneštěstí nenávratně vybělená, nikoliv dosud neobjevena, tak on sám pojmenovává svou skutečnost jen omezeným počtem slov. Aby vyvážil tento nedostatek, který se rovná tmě, snaží se sám vodit. A když svazuje nevěstku a připoutává ji k posteli, připadá si právě tak jako ti, kteří jej vodí, aniž by si uvědomil, že právě oni vedou jeho prsty a nechávají jej uzlovat. Jako v lekci ze zlomků se i v tomto filmu vše vykrátí a zůstane jediný, příliš čitelný, širokoúhlý tah, přes nějž se nelze dostat k tomu, co by osvobodilo. K prázdnotě. (03.08.2019)

Tak tohle mě bavilo. Film, jehož scénář vzniká ve vlaku a současně jej prožívá hlavní hrdina, film, který nakonec skončí tak realisticky, že to diváka nebaví. Divák je zvyklý na mazané špiony, hrdinská gesta nebo chrabrou smrt při zachraňování světa nebo alespoň cti půvabné děvy. Jak už to tak bývá, realita je prostší a jen filmaři mají tu moc přetavit a na stříbrném podnose naservírovat obyčejný příběh, upečený v jednom z mnoha scénaristických kupé a okořeněný o hrdinské činy, aby byl divák spokojen. Film balancuje na pomezi frašky a dramatu, takže nezbývá než nastoupit do tohoto vlaku. (06.07.2015)