Trans-Europ-Express

V poslední době jsem viděl celou řadu filmů o malířích, věšinou francouzských. Vesměs dobré, ale byl bych rád, kdyby se dostalo, třeba jen sporadicky, i na francouzské spisovatele. Alain Robbe-Grillet by mohl být jedním z prvních. V rámci jeho filmové tvorby (scénáře a režie) by bylo zajímavé porovnat jeho scénář, který nerežíroval (Loni v Marienbadu) s ostatními scénáři, které realizoval sám. Pro mě je tu patrné (v kostce), že i bez surrealistických postupů (podle autorových slov k nim měl vždycky blízko), je možno natočit film, který je mnohem volnější, intimnější a také otevřenější. Potn.: Moje hodnocení asi i závislé na tom, že jsem Trans-Europ-Express viděl zatím jako jeho poslední film a Grilletovy postupy jsou stále průhlednější, a tím i zbavené žádoucího okamžiku překvapení. (27.02.2019)

Jak málo stačí k divákově radosti. Film ve filmu se smyslem pro prolínání reality a fikce, surrealismus a smell nové vlny, Trintignantův tichý antihrdina se slabostí pro znásilňování a najednou máme tu jeden z nejoriginálnějších krimithrillerů 60. a 70. let. Obraz co obraz je čirá filmová dokonalost. (02.09.2010)

Tak tohle mě bavilo. Film, jehož scénář vzniká ve vlaku a současně jej prožívá hlavní hrdina, film, který nakonec skončí tak realisticky, že to diváka nebaví. Divák je zvyklý na mazané špiony, hrdinská gesta nebo chrabrou smrt při zachraňování světa nebo alespoň cti půvabné děvy. Jak už to tak bývá, realita je prostší a jen filmaři mají tu moc přetavit a na stříbrném podnose naservírovat obyčejný příběh, upečený v jednom z mnoha scénaristických kupé a okořeněný o hrdinské činy, aby byl divák spokojen. Film balancuje na pomezi frašky a dramatu, takže nezbývá než nastoupit do tohoto vlaku. (06.07.2015)

Work in progress aneb Mysl, zaměstnávající sebe samu všeobemykající konspirací, se na detaily, nehodící se tomuto výkladu do krámu, zřejmě opravdu nedokáže, ať již po tom touží sebevíce, plně soustředit. A tak s železnou nutností bloudí Robbe-Grillet, bloudí Trintignant/Elias, bloudí divák. Ovšem je to velice příjemné bloudění - navzdory faktu, že si z něj můžu zabloudivší divák (není ostuda se ztratit, zvlášť když se labyrint hýbe) odnést toliko těžce bulvární domněnku, že si Trintignant liboval ve fantazírováni o znásilnění. Inu, kdo se bojí pomluv polykajících pověst i kariéru, nechť se nechová podezřele/neupisuje pochybným (tj. nehotovým) projektům. 80 % (13.07.2022)

Alain Robbe-Grillet komponuje příběh o příběhu (v příběhu) jako sebeironické loutkové divadlo pro dospělé. Směs klišé, z nichž sestávají běžná vyprávění, ze sebe generuje drobná (ale osudová) dramata, z jejichž řídkých švů leze sláma a – nitě. Partička filmařů si tropí žerty z nesmělého herce (či těla, v němž se herec skrývá) tak, že jej jako loutkář vodí svého Kašpárka po různých scénách tedy právě tak, jako spisovatel uvádí svou postavu do různých světů (jak to Richard Weiner krásně, a krásně výsměšně, a krásně hořce vyjádřil na konci povídky O jednorukém člověku). Člověk změněný v loutku, distancovaná bytost, maska, snáší ústrky, dopouští se nejrozmanitějších (zlo)činů, zakouší i slasti, a sama se v loutkářském podání snaží být podobným demiurgem. Jako se svět před ním otevírá jen neúplným slabikářem, který si osvojil, torzovitou řečí, jejíž bílá místa jsou jen naneštěstí nenávratně vybělená, nikoliv dosud neobjevena, tak on sám pojmenovává svou skutečnost jen omezeným počtem slov. Aby vyvážil tento nedostatek, který se rovná tmě, snaží se sám vodit. A když svazuje nevěstku a připoutává ji k posteli, připadá si právě tak jako ti, kteří jej vodí, aniž by si uvědomil, že právě oni vedou jeho prsty a nechávají jej uzlovat. Jako v lekci ze zlomků se i v tomto filmu vše vykrátí a zůstane jediný, příliš čitelný, širokoúhlý tah, přes nějž se nelze dostat k tomu, co by osvobodilo. K prázdnotě. (03.08.2019)