Šingeki no Bahamut

[1. série] Když se v anime utkávají démoni s andělama, bývá z toho sice spoušť nezměrných rozsahů, ale častěji v hlavách diváků než na obrazovce. Chtě nechtě musím v tomto SnB (ne, žádný snowboard) tedy pochválit, protože přítomnost ultrahorlivých, zaslepených "dobráků" a slizkých rohatců byla jen motorem k velkým bitvám nez fillerovsko-filosofickým debatám. A jak tomu nechyběla zezměpisná šířka z pekla až do nebe, chyběla tomu hloubka a děj drhl stále o břeh. Sekunduju s tím, že tempo je od začátku našláplé a prošpikované vtípky až do konce (jediné zpomalení v bažině) a i když divákovi tedy zprvu chybí základní orientace, brzo se s dějem srovná a je připraven na další novinky / zvraty..které už nepřijdou. Důkazem budiž několikadílné (na první pohled důležité) postranní kočkování 2 hlavních postav, které je vysvětleno během minuty klišoidní citlivě necitlivou zpovědí jednoho z bad guyů. Jinak bychom se o tom nedozvěděli, jak na to není čas, že? Bohužel tedy, jíž od jinak slibného startu víme, co se na konci musí zákonitě stát a po cestě zdvihneme obočí teprve párkrát během úplného závěru (Star Wars moment + neklasický uzavření), ale krom toho je příběh až přepřílis lineární a uspěchaný. Postavy měly kvalitu velmi nevyváženou: Favaro, Amira, i Rita byly slušné, v případě Kaisara a namátkou Lucifera otravné až úplně zbytečné. Jsou tu ovšem 2 faktory, resp 1 velký a 1 hodně drobný, který mi čas a vzpomínky osvěžily: Mírně retro animace, která v tomto provedení má hodně sexy styl a tanec. Ano, tanec. Byl pouze obsažen v jednom dílum ale i ta minutka dvě zdařile provedeného společenského flámování mi stačila k smutně-nadšenému procitnutí, že mi v těch středovekých fantasy anime jednoduše chybí. Závěrem upřímně dodám, že jsem čekal akcí a emocema přehnanou fantasy mlátičku. S tímto očekáváním se SnB velmi decentně popralo; jenže když takový Bahamut mohl klidně být nahrazen nadpozemsky obrovským automatickým rotačákem, víte, že konečný efekt se zrovna nedostavil. 70%, 3*-4*. Favaroooooooooo! (15.05.2017)

Návrat do Mistarcie se jakž takž zdařil, ale mohlo býti i znatelně lépe. Tvůrci reflektovali na apely fanoušků a kritiky z řady minulé a tentokrát nám nachystali jak dvojnásobnou porci stopáže, tak viditelně promakanější podklad příběhu. Oproti Genesis se vyměnila pozice hlavního protagonisty (což je dosti odvážné, když vezmu v potaz popularitu Favara). Každopádně trejd byl ucházející; Nina je temperamentem a bezstarostnou svéhlavostí roztomilou náhradou. Začátek Virgin Soulu se nese ve znamení poznávačky okolí a postav, který nás obeznamuje s poměrně komplikovanou zápletkou. Perfektní režie sympaticky střídá komické/bezstarostnější dobrodružné scény (miluju taneční momenty v obou Bahamutech) se syrově vážnými a navádí nás do grády napěchovaného středu. Důmyslně vykonstruované politické bojiště čeká jen na pořádný důvod k odpálení, ke kterému dochází na poli anime v megalomanské 13. epizodě: Napětí, akce, epické momenty, ale přitom to není žádný, s dovolením, shounen shit, ale kinematografie ve své nejlepší kreslené formě. Celou dobu se přitom umně pracuje na motivacích všech 3 politických stran a nejde se jednoduše rozhodnout, kdo je tu ten dobrý a kdo má jen špinavé úmysly. Postavy též nešetří životem, zvlášť dámy jsou až překvapivě propracované. Fandové Kaisara, Rity a Favara musí zákonitě být nadšení z jejich kreací, ksichtíků a hlášek, ale i tajemný, kontroverzí plný král lidí vzbuzuje pozdvižení, zájem a napětí, když je na plátně. Vše je to podtrženo oku lahodící kresbou, skvělým hudebním podkladem, který mile nechává vydechnout diváky roztomilými ED. Co se ovšem nestane. Bohužel, vše tak skvěle vybudované se začíná v poslední třetině pomalu hroutit jak domeček z karet a samotný závěr je silně, silně antiklimatický. Zde evidentně došla pára a příběh pozbyl nit, jak celý tento kolos uspokojivě zavřít. Z ničeho nic si s křížkem po funuse vzpomene, jakou bestii to vlastně v názvu má, animace jde do kopru a uzavření některých linek smutně vybízí k nechtěnému úžasu až k vyloženému nešťastnému smíchu. Mrzí to, mrzí to moc, protože velmi dlouhou dobu jsem i přemítal nad nejvyšším hodnocením, ale s tímhle zakončením po mně nemůžou chtít víc než slabé 4*. To where the wind blows? (15.05.2017)