Rocketman

Hudební biografie, nebo muzikálová show? Rocketman chce být oboje a snaží se životní příběh Eltona Johna podat jako film, ve kterém se řeší jeho závislosti a traumata, ale kde zároveň lidé tančí uprostřed ulice. Hezky se na to kouká, dohromady to ale moc nesedí a především skutečně dramatické scény úplně nefungují, protože zkrátka není dost času na to, aby je tvůrci dokázali patřičně prodat. Vypadá to ale moc hezky a zní to ještě líp. Jen to prostě klouže po povrchu a chce to především bavit. Samozřejmě nebudu tvrdit, že to je špatně, ale já bych chtěl přeci jen trošku víc. (29.05.2019)

Možná jsem jen dlouho neviděl dobrý muzikál. Možná je Rocketman, rekapitulující život Eltona Johna formou extravagantní hudební terapie, zatím opravdu nejlepší americký hraný film tohoto roku. Retrospektivní ohlížení se za klíčovými okamžiky něčího života je sice u biografických dramat běžné, ale zde funguje skvěle právě díky explicitnosti terapeutického rámce. Zatímco jiné životopisné filmy jsou pojaté jako terapie pouze implicitně, Rocketman svou „léčebnou“ strukturu s přijetím vnitřního dítěte staví na odiv, podobně jako hlavní hrdina svými třpytivými kostýmy nijak neskrývá, že je „queer“. Elton se během skupinového terapeutického sezení, které pojímá trochu jako další ze svých vystoupení, postupně stále víc obnažuje (v doslovném i přeneseném významu) nikoliv proto, aby nakonec sundal všechny masky, ale aby obě složky své osobnosti, introvertní a extrovertní, citlivou a klaunskou, Reggieho a Eltona, skloubil a dokázal konečně přijmout sám sebe. Dospívá k tomu skrze sérii odmítnutí blízkými lidmi (otec, matka, Sheila, John), kteří jej naopak přijmout nedokázali. Životopisem natočeným jako podle příručky Rocketman není také zásluhou spektakulárních hudebních čísel, a) oživujících vyprávění při každé možné příležitosti glamrockovou estetickou a vtipnými a nečekanými nápady (vznášení Eltona i diváků během Crocodile Rock, nápodoba videoklipu z osmdesátých let u Still Standing), b) vyjadřujících, co se hrdinovi honí hlavou a c) přispívajících k hladkým přechodům mezi jednotlivými etapami Eltonova života. Muzikálová čísla, rušící hranici mezi realitou a fantazií, filmu zároveň i během vážnějších momentů dodávají dost lehkosti na to, aby se zvrhl v další příběh o tragickém osudu jednoho trpícího homosexuála. Rocketman by sám o sobě byl v rámci žánru skoro bezchybně zvládnutým filmem, při srovnání s nedávnou, vůči protagonistovi krajně neupřímnou a homofobní snůškou klišé a stereotypů Bohemian Rhapsody je mistrovským dílem. Zatím to paradoxně vypadá, že film se fanouškům Mercuryho filmového životopisu nelíbí kvůli tomu, o co se Singerův film ani nepokusil - je stylizován v souladu s projevem ústřední postavy. 85% (23.05.2019)

Rocketman toho nemá moc co říct. Že propadne citilý umělec alkoholu a drogám kvůli těžkému dětství bez lásky rodičů je slabý motor filmu, i když se týká reálné popové hvězdy. Nejspíš je to totiž příběh podobný každé druhé jako ona. A jelikož ve mně žádný z Eltonovych songů nevyvolává žádnou emoci nebo líbivost, a i jeho kostýmy jsou pro mě přepáleně maškarádní, až sebezesměšňující, můžu na Rocketmanovi docenit pouze skvělou filmařskou formu a snaživé herce. (08.06.2020)

Film je formálně zvládnutý, je vidět, že u jeho psaní někdo přemýšlel a dokonce zapojil i kritické myšlení. (A tady vidím nejzásadnější rozdíl oproti Bohemian Rhapsody, kde člověk doslova cítil, jak filmařům May a Taylor dýchají na záda a dbají na to, aby jim film nepoškodil pověst ani současnou, a aby i kdykoliv v minulosti působili jako ti největší světci. V Rocketmanovi jsem tenhle pocit neměla.) Má to pěkný rámeček, postupné sundávání kostýmu/odmaskovávání je fajn (a dokonce bych byla radši, kdyby těžiště bylo víc tady, tedy v tom, jak je to vyprávěno, a nikoliv v tom, co je vyprávěno) a občasné prolínání snů a reality vždycky potěší. Jenomže víc už toho k dobru asi neřeknu. Příběh/děj je extrémně nudný. Filmu se podaří přesáhnout víc než polovinu své celkové stopáže bez jakékoliv překážky postavené hrdinovi do cesty. Ačkoliv tam náznak depresu a dráma je, tak je to pořád taková divně bezpohlavní limonáda, kde se hrdinovi podaří všechno, na co sáhne, a trpí jen tak trošku po straně, aby šlo poznat, že je to umělec. A zhruba v téhle chvíli se přidává taky to, že film je plný možná sympatických, ale ne příliš herecky zajímavých aktérů. Takže ačkoliv byl počátek slibný a některé pasáže zajímavé, tak jsem prakticky celou druhou půlku film proklínala a fyzicky bojovala sama se sebou, abych udržela pozornost a vydržela až do konce tu neobyčejnou průměrnost všeho snažení. Nicméně jsem díky filmu přišla na hlavní důvod toho, proč mi hudba Eltona Johna leze na nervy: je to tím piánem, před kterým se nedá uniknout, a z jehož manické falešné emocionálnosti se mi chce při delším poslechu škubat si vlasy z hlavy. Občas to tak s hudbou mám, že se mi zdá, jako by se mi psychicky nemocný hudebník snažil svojí tvorbou tu nemoc předat, místo aby sebe i mne svou hudbou léčil, a tohle je přesně jeden z těch případů. (Z českého rybníčku například Hentai Corporation, kluci jsou to sympatičtí, ale jejich poslech na mě působí jak česnek na vampýra.) (25.08.2019)

Jelikož je producent tohoto filmu samotný Elton John, tak můžeme předpokládat, že Rocketman je i podle jeho představy. Mně tam ale ty muzikální vsuvky prostě neseděly. Raději bych byl, kdyby byl film běžnější, klasičtější, prostě regulérní životopis se vším všudy. Navíc se střídaly momenty, kde jsem jeho skladby jasně znal a nebo naopak vůbec nevěděl, což není problém filmu, jako spíš problém můj. Kdyby ale nebylo těch muzikálních momentů, které se rozjedou hned z kraje filmu, byl by to docela vzorový životopisný film. Tarona Egertona třeba nepoznáte, z něj se Elton prostě stal. A jak zpívá? Nechce se mi věřit, že si všechno nazpíval sám. Už proto si Rocketman zaslouží pozornost, ale jak říkám, kdyby v žánru nebyla kolonka muzikální, bylo by to lepší. (30.01.2020)