Lumière & spol.

Jde určitě o velmi pěkný experimentální počin a nápad s cílem vytvořit k 100. výročí existence filmu mozaiku krátkých půlminutových snímků natočených prastarým kinematografem bratří Lumiérů, v režii slavných i méně proslulých režisérů z různých koutů světa... Výběr režisérů byl skutečně zajímavý a pestrý, jen mě trochu zamrzelo, že tvůrci, kteří sáhli i do exotické Afriky, naopak z neznámého důvodu totálně odignorovali všechny státy bývalého východního bloku, ačkoliv to vznikalo několik let po pádu železné opony (z Československa bych si např. Menzela nebo Švankmajera zde docela uměl představit). Potěšilo vidět známé režiséry v akci, ač musím říct, že dokumentární forma se spoustou reportáží mi ne úplně sedla a asi bych měl z toho větší umělecký zážitek, kdyby ty jednotlivé krátké filmy běžely po sobě bez výraznějšího přerušování a dokumentární část by se celá přesunula na úvod, příp. udělal by se z ní samostatný titul vedle výsledního počinu. Samotné „filmečky“ mě zaujaly logicky některé víc, některé míň, ale s ohledem na to, kolik renomovaných režisérů je tu zastoupeno, jsem čekal víc nápaditých příspěvků a na můj vkus často převažovaly spíše ty průměrné, na jaké člověk snadno brzy zapomene. Rozhodně ale nezapomenu na záběr, který natočil Claude Lelouch – ten se svého oblíbeného tématu vztahu muže a ženy na pozadí dějin dokázal osobitě chopit i v případě tak krátké sekvence a nechal na pozadí dlouhého polibku projíždět zástup kameramanů s filmovými přístrojemi napříč léty. Navíc Lelouch v tom velmi pěknu obsáhl ideu pocty kinematografie a jejího vývoje, která z celého tohoto počinu měla jít. Pobavila mě scénka od Claude Millera s holčičkou a váhou nebo nápad od Merzaka Allouache se záběrem na dvojici, co si prohlíží kinematograf v akci, taky se mi hodně líbil záběr Gabriela Axela, zaujal mě i Francis Girord. Haneke je pak spolu s Lelouchem a ještě Lynchem tím, jehož styl a rukopis spolehlivě poznáte i v pouhé půlminutové sekvenci a zase se nám těmi svými „fragmenty chronologie náhody“ z televizních zpráv snažil něco říct. :o) Totálně jsem nepochopil výtvor Petera Greenawaye a raději se tím netrápím... Nepotěšili mě Lynch a Corneau, kteří porušili zadání natočit krátký černobílý snímek na jeden záběr, kdežto Lynch zde využil několik střihů včetně trikových prvků a Corneau si do svého výtvoru přidal barevní efekty. *** Tož jak jsem řekl na začátku: nepochybně pěkný i originální počin, naplněný účastí řady jedinečných režisérů. Ale jak se postupně ukázalo, zdaleka nenaplněn tolika jedinečnými snímky, abych měl dát důvod víc, než 3 hvězdičky. [60%] (23.09.2021)

Hodnotit dílko tak nesourodé je asi tak jednoduché, jako vyplnit napoprvé bezchybně daňové přiznání. Kterak odhodnotit neohodnotitelné? Jako poctu bratřím Lumiérovým? Pak dát plnou palbu. Hodnotit každý kousek zvlášť a vypočítat průměr? Vyjde průměr. Už dávno mě fascinuje svět zabíraný jednoduchým čelním záběrem bez jakéhokoliv slovního doprovodu. Oslovily mě nejvíc snímky, které evokují právě ty původní staré záběry. Holčička na váze (Miller) , Prymidy (Shahin), záběr z ulice (Merchant a Ivory), Tanečnice (Corneau). (04.02.2015)

Naprosto fascinující projekt, který ukázal schopnosti jednotlivých režisérů. Zajímavě vyzněly snímky obou Japonců, pobavil mě příběh holčičky, která se chtěla zvážit a líbil se mi mrzutý a zmatený Odysseus. Nejvíce mě oslovil snímeček romantického snílka Lelouche, dějiny polibku ve filmu. Nesdílím fascinaci Lynchovým úletem, již proto, že jako jediný nedodržel pravidla. Jako všichni Američané je přesvědčen, že pravidla jsou od toho, aby je Amerika stanovovala a ostatní dodržovali. S tímto přístupem mi pan Lynch může tak akorát políbit šos. (03.03.2012)

Velmi pekna pocta bratom Lumière-ovim...40 reziserikov dostalo zlatych 50sekund a origos Lumiere povodnu cam, z coho vznikol velmi zaujimavy projekt. Najviac sa mi lubla Lynch part...posobive:), ale urcite za pozornost stoja vsetky...!!! Hodnotim to ako projekt,skvely napad,a krasnu poctu...5ka,nazdar (27.03.2008)

Samozřejmě za 5. Tento dokument je takový filmový svátek. Jelkož film miluju vzbuzoval ve mě tento "dokument" nostalgické pocity smíšené s obdivem k všem zúčastněným. Většinu režisérů neznám, což ale nevadí, neb všechny krátká stopáž nutila vymáčknout ze sebe maximum kreativity a vtěsnat své bujné představy do padesáti vteřin. Černobílé záběry z kinematografu jsou krásné, dávají vyniknou obrysům a stínům, natáčené objekty dostávají novou tvář a tak dodávají snímkům nádech opravdového umění. Většina režisérů se předvedla v nejlepším světle, jen mě trochu zklamala Liv Ulmannová a hodně mě zklamal Wim Wenders, který pořád omílá Berlín a anděly. (26.08.2005)