Elvíra Madiganová

Dobře, tak na tenhle film prší chvála ze všech stran a já mu dám jednu hvězdičku, tak bych to asi měl nějak vysvětlit. Podle mě v něm totiž nefunguje vůbec nic. Anebo je to jenom nějaká zvláštní mimoběžnost s mým vkusem nebo náladou, těžko říct. Vůbec jsem si nedokázal vybudovat vztah k postavám - jednak proto, že mi výkon hlavní dvojice přišel hrozný (včetně jakéhosi divného polodabingu), jednak proto, že ani nevím, odkud takový vztah vzít - co je to za lidi? Muž a žena, kteří se spolu muchlují na louce, chytají motýly a pak se muchlují znovu. Tak já nevím. Ano, je to pěkné a romantické, ale nevidím velký rozdíl mezi tímhle a reklamou na nějaký margarín nebo něco. Druhá věc, kromě chování postav, které můžeme omluvit jako dobové, je celý děj nelogický, navíc propletený spoustou takových těch filmových náhod typu "on na ni myslí a ona jde zrovna kolem" nebo "kladný hrdina (něco) a záporný se zrovna dívá z okna", atd. Ok, kdyby to byla pohádka nebo film pro děti, neřeknu - ale nemá tohle být podle historické události? No a hudba, to je taky věc: Mozart výbornej, ale když je tatáž skladba v každém druhém záběru, tak jsme zase v reklamě na Ramu. A pardon, ale "vyšperkovat" naprosto nedramatickou scénu útěku tím, že k tomu pustím Vivaldiho Léto, to je to nejtriviálnější klišé na světě. Stejně jako celý tenhle film. (24.09.2011)

Láska v podobě těžce návykové a životu nebezpečné drogy. Tento film svou náladou, ústřední zápletkou a i svým obrazem (inspirovaným malířstvím 19. století) předchází v mnohém závěrečnou část Polanského Tess, a to tak výrazně, že jednoho napadne, zda se zde Polanski neinspiroval. Všechny ty idylicky (rajsky) působící scény jsou o to působivější, oč více tušíme, že se odehrávají vlastně na prahu předpeklí. A ta závěrečná scéna, kdy z dlaní Elvířiných odlétá motýl – křehký symbol lidské duše. (31.01.2015)

Je těžké nafilmovat takový příběh, zvlášť pokud se má reprodukovat co nejvěrněji. Ono se v tom filmu vlastně moc nic nedělo. Dva mladí lidé se milují, a tak se chtějí oprostit od své minulosti. Sixten dezertuje z armády, Elvíra odešla z cirku. A pak se potloukají krásnou švédskou přírodou, plnou podzimních barev, ale tady začíná kámen úrazu. Lyričnost příliš převažuje nad epikou příběhu, vlastně se moc nic neděje, snad jen přátelství staré selky či setkání Sixtena s rodinným přítelem, houslový kvartet (či kvintet?) je tam vtlačen dost násilně... Na Piu se dalo koukat. (31.10.2023)

Nečekala jsem podmanivý příběh ani logiku v jednání postav, ale lyriku, snové obrazy a cit, na který se napojujete skrze vnímavost - k lásce, k umění, což je vlastně to samé. Takže jsem nemohla být zklamaná jako někteří diváci kolem. Elvira a Sixten žijí přítomným okamžikem, minulost a kontext si doplňujeme z novinových článků, reakcí lidí nebo návštěvy přítele (?). Volba osobního štěstí na úkor společenské odpovědnosti vede mladé lidi do záhuby, ale prchavé chvíle skutečného života namísto přežívání jim stojí za to. Pia Degermark tu byla opravdu unikavě krásná a křehká. Jako motýl. (22.01.2024)

Plně doceněno s druhým zhlédnutím. Zatímco jiní točí dobové filmy, aniž by dokázali (nebo vůbec chtěli) proniknout do tehdejší mentality, Widerbergova Elvíra Madiganová ze všeho nejvíc působí jako dílo někoho, kdo prožil kus života mezi impresionisty, tuláky a snílky, co vidí jen stéblo trávy, za nímž vše ostatní už vypadá rozmazaně... Mistrovská elegie za ryzí cit, jenž zemřel s devatenáctým stoletím. Hladem. (06.03.2021)