Mansfieldske sídlo

Tahle Fanny byla snad ještě horší než ten golem v adaptaci z roku 2007. Ta drzá, energická, jízlivá a vyzývavá holka že by měla být jemná a plachá Fanny? Ani náhodou... Naopak Henry Crawford se opravdu povedl. Malý, výřečný a doopravdy zamilovaný. Škoda jen, že se film předlohy drží jenom v některých částech... Dnešní scénáristi mají pravděpodobně pocit, že píší příběhy lépe než slečna Austenová - upravují je a "vylepšují", přidávají scény, které možná posílí pocit napětí a další emoce u diváků, příběh ale zcela ztratí autenovského ducha. Doufám, že další pokus o adaptaci krásné knihy Mansfield Park dopadne lépe a předloha bude respektována... Království tomu, kdo najde správnou představitelku Fanny Pricové! 53% (11.01.2016)

Začiatok s odvlečením malého dievčatka do nového domova a medzi ľudí s vyššou spoločenskou vrstvou ma navnadil, škoda, že sa z toho nakoniec stala prahprostá romanca, kde medzi dvoma mladými ľudí existuje napätie, ale svoje áno sa odvážia povedať až v závere. Teda niečo pre nežnejšie pohlavie. Škoda tiež, že sociálna nerovnosť a rozpory z toho plynúce neboli viac prezentované. Ani rozprávkový záver, kde všetci žili šťastne, kým nepomreli, ma nijako neuchvátil. Z hercov zaujal iba Harold Pinter. Inak, má to obstojné spracovanie, ale na druhú stranu iba priemernú výpravu. (21.05.2024)

Mansfield Park vyzerá presne tak, ako si predstavujem adaptáciu Jane Austen a z tohto hľadiska nemám čo vyčítať. Frances O´Connor je v hlavnej úlohe dokonale kúzelná a všetci sú vhodne obsadení. Len je škoda, že James Purefoy dostane tak málo priestoru. Réžia určite nie je statická a nevýrazná, postavy občas prehovoria na kameru, čakajú nás vtipne nakrútené mŕtvolky a skrátka kto má rád atmosféru všetkých lepších Austenovských adaptácií, dostane presne to, čo očakáva. Jane Austen asi písala viac o svete, aký by ho chcela mať, než o realite, ale to treba brať ako súčasť hry a okrem Mansfieldu sa pozrieme aj do menej bohatých zákutí dobového Anglicka. (25.06.2020)

Kanadská režisérka Patricia Rozema se prosadila filmem I've Heard the Mermaids Singing , který se věnoval úseku života zoufale neschopné třicátnice a představil v ní jednu z nejvíce iritujících filmových postav. Další ze svých ženských hrdinek nám Rozema představuje i v kostýmním dramatu Mansfieldské sídlo , které vzniklo v koprodukci BBC Films, Miramaxu a londýnských HAL Films. Scénář vychází z osobních dokumentů Jane Austen a její knihy, která dala filmu název. Hlavní postavou a vypravěčkou je Fanny Price, která je od své chudé rodiny poslána na (pře)výchovu k bohatým příbuzným. Je konfrontována s údajnou delikátností, má být odnaučena živočišnému "primitivismu". Vyrůstá ve výřečnou mladou dámu, jejíž krása je opakovaně opěvována (co je na Frances O'Connor půvabného mi však není jasné). Dvoří se jí Henry Crawford, ona však tuší své city k Edmundovi Bertramovi. Toho má zase v hledáčku jiná... Vztahové peripetie jsou obohaceny o obraz chudiny, společenské zábavy privilegovaných i jejich pohled na otroctví. A především pak o rozměr rebelující Fanny, která se jako "pra-sufražetka" odmítá přizpůsobit konvenci, podle níž by měla sedět v křesle, plést a čekat na toho pravého. Režisérka se ve svém civilním kostýmním dramatu oprostila od zbytečné rozmáchlosti a její dílo působí velice pečlivě. Vypravěčství P. Rozemy je však stejně fragmentární jako ve zmiňovaném debutu - v jednu chvíli nás malá Fanny oslovuje do kamery, později se z filmu stává vztahová "studie", optimistický závěr už zase glosuje Fanny. Vypravěčství není tak důsledné jako výprava a to z filmu dělá sice úhlednou, avšak poněkud vyvanutou dobovou miniaturu, tohle holt není Dickens... Jak říká Fanny na konci filmu: "Mohlo to dopadnout jinak, ale nedopadlo." Ve vedlejší roli se objeví Charles Edwards , který hrál A. C. Doyla ve výtečném TV seriálu Vražedná místa . (02.05.2005)

Z literárního hlediska na Jane Austen spíše průměr. Z toho filmového však jedno z "nejrealističtějších" a nejopravdovějších děl, ať ne tak komplikovaným, ve filmu tedy trochu jinak uchopeným, dějem nebo přítomností mírné, do ironie nesklouzávající nadsázky nejjemnějšího odstínu pravého prostředí viktoriánské Anglie. Nedočkáme se bohužel takových vizuálních hodů, na něž jsem si mohli u obdobných filmů zvyknout, ale film je to rozhodně příjemný. (18.04.2005)