Nosáči

Je zajímavé, jak něco tak plytkého, v podstatě bezobsažného, dokáže příjemně pobavit a zpříjemnit těch skoro devadesát minut. Obzvláště, když na to koukáte na noční :-). O kapánek lepší, než předcházející dvounosní rádio, hlavně díky neustálým převlekům Krügerův Vinettou coby pomůcka pro výuku angličtiny je dobrý fór (Vinettou - Vineone). (12.02.2011)

Jako prcek jsem tenhle film miloval a často si jej pouštěl. Potom přišly jiné filmy a já jej na několik let odstavil. Po zhruba sedmi letech jsem si dal repete. A bohužel, není to tak zábavné, jako tehdy. Některé nápady a fóry jsou sice velmi slušné, na druhou stranu je jich dost infantilních a vyčpělých. "Dva supernosáči" prostě nejsou nadčasovou komedií. Je to čistě film své doby, film 80. let s většinou svých rysů (jako např. u nás "Discopříběh"). Nenáročná oddechovka. Nic víc, nic míň, ale v rámci možností to stačí. 50%. (28.03.2009)

Čekal sem, že si zkazim další klasiku z dětství, ale i v mym pokročilym věku mě to docela bavilo. Jasně, nemá to hlavu ani patu, herecký výkony tam nenajdete a němky prostě nebudou pěkný, ani kdyby si naplácaly deset obličejů na ksicht. Ale i tak se tam nějaká ta vtipná scéna najde a nostalgie taky trošku zapracovala, jinak by to bylo max za dvě. (28.03.2013)

No jasný, tenhle film a tahle dvojka se mi v dětství otočila hned několikrát. Co na plat, že to jsou děvkaři. Já to vlastně vůbec nevnímal, hlavně že měli dobrej knír, když si hráli na pracháče nebo žvatlali blbosti, když se snažili mluvit arabsky. A dobrý je, že když si to pustím i po tolika letech, pořád mě to stejně baví. (20.08.2013)

Nejméně dějový snímek z cyklu filmových komedií, jímž eskapistický proud západoněmecké kinematografie sedmdesátých a osmdesátých let svébytně odpověděl na řadu „cestovatelských“ komedií Binga Crosbyho a Boba Hopa ze čtyřicátých, resp. padesátých let. Mladší řadu s nimi spojuje vedle méně úspěšného úsilí zpřítomňovat různá filmová klišé především rozmanité rozrušování pevných hranic vyprávěné fikce. Zatímco se o znevážení vyprázdněných šablon snaží Dieter Pröttel s duem scénáristů (a ústředních protagonistů) marně a případný vtip scén se koncentruje do revuálních výstupů v přibližném světě, tentokrát založených na převlékání, maskování a parodování, odkazy k realitě či filmovému světu zabírají docela spolehlivě. Dokonce bych řekl, že vyprošťují z nudy kolébající neckermannovské estetiky a naznačují, že i „nosáči“ jsou ochotni zasmát se sami sobě. Těch okamžiků není však mnoho a nic dalšího tento příspěvek ke karnevalové kultuře – věčných masopustů, nekonečných prázdnin a trvalých dovolených – nepozvedá nad průměr. (06.05.2023)