Godzilla II: Kráľ monštier

Godzilla II Král monster je vnitřně rozštěpený film, protože se snaží balancovat tak, aby propojil rozvolněné normy japonského žánrového filmu s těmi hollywoodskými, kde se hraje na racionalizování a plauzibilitu. To zároveň znamená, že se chce zavděčit dvěma typům publika: Na jedné straně jsou fanoušci, kteří začnou dojemně slzet, když Mothře k jejímu klubání začne hrát klasická píseň a objeví se identické dvojče Ziyi Zhang. Na straně druhé jsou diváci, kteří o japonských godzilláckých filmech nemají ani ánunk, takže prskají, že King Ghidorah vypadá jako Zmej Gorynič a všechny snahy přiblížit se poetice kaiju filmů odsuzují jako domnělý projev hlouposti a béčkově lajdáckého přístupu tvůrců. Tým v čele s Michaele Doughertym tak na jednu stranu háže na fanoušky intertextuální odkazy po lopatách, ale na stranu druhou film prokládá neustálým sebereflexivním vtipkováním, aby si skeptický divák náhodou nemyslel, že vše co vidí, je myšleno smrtelně vážně. Jenže jít po dvou odlišných cestách zároveň zkrátka nejde a tak je výsledek nutně polovičatý a rozpačitý. (12.02.2024)

V podstatě stejné jako jednička. Veškeré počínání lidí je zde uplně k ničemu a nemá takřka žádný vliv. Všechna akce se odehrává ve tmě a souboje monster rozhodně nejsou tak zajímavé jak by se mohlo zdát (možná kdyby monstra byla o trochu slabší a lidé silnější, tak by to mohlo být zajímavější) Hodnotím okolo 50% ale slabších (28.07.2019)

Příběh šel mimo mě, respektive jsem neměl moc chuť nad ním přemýšlet. Stejně jako postavy mě nechytnul. A pokud chybí poutaví lidští hrdinové (ústřední rodinka s obecně opěvovanou Millie „Stranger Things“ Bobby Brown zkoumá Godzillu a jiné giganty) a aspoň krapet zajímavý scénář, těžko můžeme skákat do stropu z burácivých obřích střetů. Protože i ty jaksi postrádají zápletku a vnitřní příběh. Ano, monstra jsou po obrazové stránce úchvatná a vypiplaná, trikaři odvedli solidní práci, ale emocionální odezvu u mě tyhle řežby jaksi nevyvolaly. Navíc těch potvor bylo zbytečně moc. Režisér Michael Dougherty, který měl dosud zkušenost spíš s průměrnými horory, nechává postavy jen ječet a utíkat, chybí vyloženě fanouškovské momenty a bohužel i humor. Prázdný blockbuster. A dietní tři hvězdy. (31.07.2019)

Podobně jako v případě dvojky "Pacific Rim" je i dvojka této verze Godzilly prakticky ne(do)koukatelná. Dojímá mě, jak monstra o výšce mrakodrapu vždycky dramaticky jdou po jedné specifické osobě, kterou chtějí sejmout. Vždyť by ji na té zemi ani neviděla, proboha!!! Zbytečné blokování plátna v kině. (06.08.2023)

Godzilla z roku 2014 dojela na to, že měla pitomý příběh, mizerné lidské hrdiny a chyběla v ní spousta epické akce. Godzilla z roku 2019 dojíždí jen na pitomý příběh a mizerné lidské hrdiny, takže... je vlastně o trochu lepší? Asi jo, žánrovou klasiku nicméně nečekejte. Michael Dougherty totiž opakuje řadu chyb svého předchůdce a jednoduše neumí vystavět smysluplný svět a prodat hrdiny, na kterých by vám záleželo - nebo byste alespoň chápali, co proboha dělají. Jeho výhoda nicméně spočívá v tom, že má v arsenálu čtyři obrovská monstra, a kdykoliv dojde na akci, je to strašně epická podívaná, která díky bohu trikově nijak nestrádá. Warneři do Godzilly vážně nalili hrozný balík a je to vidět. Zároveň však dorazila úplně všechna blockbusterová klišé, včetně klasického obdivování monster, i když by každý člověk s půlkou mozku dávno zdrhal, nebo záporáckých plánů, jež se inspirovaly někde u druhého Thora. Zkrátka a dobře je tu kupa dialogů a "dějotvorných" scén, které byste doma zděšeně přeskakovali rychloposuvem. Pokud vás ale zajímá jen monstrózní akce, nedorazilo jí zrovna málo, takže fandové kaiju jednu projekci rozhodně přežijí. A něco mi říká, že o tohle šlo Doughertymu v první, ve druhé i ve třetí řadě. (30.05.2019)