Skinheads (E07)

Tři týpci, který asi tak 10 minut vypráví historky ze svýho skinskýho života a zbytek stopáže tvoří pseudoartistický zpomalený záběry na holohlavce na koncertu, na holohlavce na fotbale, na holohlavce na koncertu, na holovhlavce na plese, na holohlavce, co si na veřejností drandí pelikána a nakonec zase na holohlavce na koncertu. Vypovídací hodnota na půl hodinovej dokument úplně minimální. (15.05.2015)

Tohle patří k tomu nejlepšímu (zatím) z kmenů, téma je tu výborně uchopeno a snad poprvé se tady podařilo uchopit jak komunitu, tak avizovaný koncept (kdy se v dokumentu objevuje jak relativní nováček i dlouholetý vyznavač) a navíc je to doplněno výborným zpracováním, kde jsou zpomalovačky dotvářející atmosféru (v jiných dílech jsou také, ale zoufale tam nefungují) a stejně tak je sympatické ponechání režisérových otázek zpoza kamery (což se může zdát jako hloupost, ale ono to v mnoha dokumentech dost chybí a dává možnost mnoha nepřesným interpretacím). (29.05.2015)

Tak co jsem se dozvěděl o skinheads : rádi mlátí týpky, kteří se jim nelíbí, vyhazují lidi z vlaku, mají rádi svoje kořeny a často taky druhé kluky. Jo a chodí na fotbal a na koncerty. Tak u mě ti to, Zadku, nevyšlo, tohle mě fakt ke skinheads nepřivede. Nakonec mě nejvíc rozesmál ten jejich Buqičák, kterej na jednu stranu "pláče" jak jsou policajti svině, že je mlátí bezdůvodně a na druhou stranu je svým způsobem hrdej na to, že neznámé lidi vyhnali z vlaku. Proč? Protože jsme skinheadi. Jediné, co bylo na dokumentu fascinující bylo nakolik je tato subkultura prosáklá homosexuály (nic proti nim) resp. skrytým homosexuálním chováním. Není to sice nic nového, ale vsadím se, že mezi nimi je gayů daleko víc než v průměrné 4% většinové společnosti. (17.04.2015)

Sčasti predstavenie skínov, no najmä ich obrana. Obrana v mene potreby dokázať svetu, že: "My, skinheadi, nie sme žiadni náckovia! Ani fašisti!" Definujú sa zhruba takto: nosíme martensky (originálna vysoká šnurovacia kožená obuv so špeciálnou podrážkou), tielka, máme na koleno vyholené hlavy, symbolické tetovania po tele, svaly, celá naša kultúra je veľmi drsná - hocikedy sa pobijeme. Neznášame fízlov, tvoríme jadro ultrafans futbalu a často k sebe túlime spotené, svalnaté, polonahé mužské telá. Pôsobíme jeden ako druhý. Uniforma nás spája, rovnako aj hlučná hudba. Ak sa nám zdarí byť otcami, trošinku vymäkneme. Tieto znaky a správanie skínov sú pomerne dobre známe. Priamo nepoukazujú na ideologické zafarbenie (sklony k uniformite, holým zostrihom a úcta k lídrom sú len náznaky). Vyslovene otravne v dokumente pôsobili predely so spomalenými nemými zábermi a hlučnou gitarovou znelkou. Len hlavné chýbalo. To, čo je spôsobilé určiť ich úprimný postoj vo vzťahu k rasizmu (tvoriaceho os nacizmu) a k iným témam (definujúcim fašizmus). Napríklad odpoveď na otázky, aký je vzťah účinkujúcich vo filme k Cigáňom, Vietnamcom, k prisťahovalectvu, k demokratickému zriadeniu, k otázke vodcovstva, k zavedeniu stavovského zriadenia, k militarizácii k nacionalizmu a k telesne postihnutým. Toto hlavné sa z filmu, ktorý mal ukázať, že skinheadi nie sú nacisti, divák nedozvie. (16.04.2015)

Zatím zřejmě nejsmysluplnější, potenciálně ale také nejkontroverznější epizoda Kmenů. Oproti ostatním má zřetelný cíl – vyvrátit stereotypní obraz skinů jako neonacistů. To se mu daří hlavně díky výběru aktérů (jakkoli je jejich argumentace v otázce rasismu dost vágní). Cokoli by mohlo narušit prezentaci skinů jako těch dobrých bílých mužů s vyholenýma hlavama, je buď mimoděk prohozeno v jedné dvou větách (potřeba občas se porvat) nebo „zjemněno“ cool stylizací záběrů (fotbalové fandění). Dokument zároveň nejde do druhého extrému a skiny neadoruje. Cenné je, že režisér oproti svým kolegům nezatajuje svou přítomnost za kamerou a svými otázkami sociální herce vede k úvahám nad tím, jak jsou a chtějí být medializováni. Přestože střídání bezeslovných záběrů se zpovídáním skupinek lidí zprvu připomíná díl s motorkáři, Skinheads nejsou tak důsledně „konceptuální“. Přesto nabízejí vyvážený poměr sdělení verbálních a vizuálních (z nichž některá připomínají rave party z druhého Matrixu, jsou cenným příspěvkem k tématu samčí pospolitosti a vhodně vyvažují hypermaskulinní sebestylizaci skinů). Apendix: Mnohem vhodnějším doplňkovým filmem než zavádějící Non Plus Ultras by při televizním uvedení byla britská Quadrophenia, zachycující styl, z něhož skinheads čerpají. (19.04.2015)