Krásná hašteřilka

Film o umení a vzniku jedného výtvarného diela na pozadí vzťahovej drámy, ktorý stavia na hereckej charizme ústredných postáv. Aj napriek tomu, že sa v podstate vo filme nedeje nič prevratné, žiaden vyšperkovaný príbeh, to na mňa po celý ten dlhý čas pôsobilo totálne podmanivo. Akoby som nebol schopný ničoho iného, len hltavo sledovať obe hlavné postavy - M. Piccoliho a E. Béart, ktorá sa tu nadôvažok väčšinu času promenádovala nahá, čo oko chlapa nesmierne tešilo :). Tiež tie dlhé, statické zábery na umelcovu ruku pri kreslení skíc a obrazov nemali chybu. Aj napriek tomu, že obyčajne trvali hrozne dlho mi to prišlo len ako chvíľa, pretože veľmi rýchlo som sa dostal do akejsi hladiny alfa, v ktorej som stratil pojem o priestore a čase. Neexistovalo nič, len štetec, papier a majstrova ruka, ktorá zázračne behala sem a tam, tvoriac tak nádherné skice. Mimo plátno bolo zase zaujímavé sledovať vzájomný dialóg oboch postáv a tiež ako sa postupne časom vyvíjajú a ako spolu spolupracujú, prípadne súperia. Asi najlepší film o umení čo som videl. 89/100 (20.04.2017)

Právě jsem zhlédl jeden z nejzásadnějších filmů svého života, tudíž bych se k němu chtěl nějakým způsobem vyjádřit. Můj první Rivette a hned tak intenzivní zážitek. Je velká škoda, že jeho tvorba je u nás téměř neznámá. Přeci jen ale můžeme být vděčni, že česká kinodistribuce je zastoupena jeho třemi filmy - Célina a Julie si vyjely na lodi, Kdo ví a právě Krásná hašteřilka. Teď krátce něco k ději. Stárnoucí malíř Frenhofer (vynikající Michel Piccoli) již dávno rezignoval na dokončení svého životního díla Krásná hašteřilka. Když se ale seznámí s mladým ambiciózním malířem Nicolasem a především s jeho přítelkyní Marianne (úchvatná Emmanuelle Béart), dostane chuť Dílo dokončit. Po počátečních rozpacích Marianne souhlasí stát se mistrovi modelem. Poté sledujeme několikadenní martyrium, kdy Obraz vzniká. Jedním z ústředních motivů snímku je nahota. Přesto jakkoli je představována, působí nesmírně cudně. V dlouhých statických záběrech sledujeme malíře, jak s chladným zapálením tvaruje modelku v nepřirozených polohách. Emmanuelle Béart je prezentována spíše jako kus hlíny, který před zraky diváka malíř přetváří k obrazu svému. Během filmu jsou nám představeny desítky skic a různých návrhů, jak může výsledné Dílo vypadat. To nakonec zůstane oku diváka skryto a ten si může jen domýšlet. Místo něj je nám ukázána jen jakási "levná" náhrada, která se ale v dané situaci jeví jako vysvobození pro všechny zainteresované, Pravda ale zůstává nadále a vlastně i navždy skryta. [==] Dále bych rád upozornil na absenci hudebního doprovodu. Obecně je pro Rivettovy filmy příznačné, že zvuk je nahráván přímo (žádné postsynchrony), rozhovory se tak často utápí mezi ruchy okolního dění. Dalším typickým znakem snad nejzapálenějšího cinefila a experimentátora úzkého kruhu La nouvelle vague je pomalé tempo vyprávění, které kupodivu není vůbec na škodu. A v neposlední řadě délka filmů přesahující minimálně dvě hodiny. Krásná hašteřilka není výjimkou a se svými čtyřmi hodinami se řadí mezi nejdelší filmy, jaké jsem v životě měl možnost vidět. Své pocity jsem vyjádřil trochu krkolomně, doufám, že po další projekci si to v hlavě utřídím a film pochopím. Prozatím zůstávám "jen" fascinován. Na závěr přidávám dva postřehy z knihy Jamese Monaca Nová vlna, které typicky vystihují tvorbu Jacquesa Rivetta: "Jeho filmy nejsou dlouhé, protože se toho tolik "děje", ale protože se toho děje tak málo." [==] "Po pár hodinách filmu přichází bod, kdy přestáváme reagovat na logiku filmu a začínáme plynout spolu s ním." (01.04.2007)

Francouzský režisér Jacques Rivette využil plátna kin jako malířská plátna. Jeho snímky jsou vysoce výtvarně stylizované a více než filmy připomínají právě oživlé obrazy. Právě tak je Krásná hašteřilka skutečně výtvarnou reminiscencí, okořeněnou možností vidět ve skoro každém záběru z tvůrčí práce i nahé ženské tělo, různě "modelované" pro potřeby malíře. Pro běžné komerční diváky nutno ale říci, že celý snímek se řadí mezi tzv. umělecké filmy, trvá 219 minut, a i když zde máme nahotinky, nejde o žádnou velkou erotiku, a když, tak skrytou pod povrchem malířské vášně a tvůrčího zaujetí. Druhé varování pro komerční diváky - film nemá děj, resp. žádný někam jdoucí a vyvíjející se příběh, jde spíše o hloubkovou sondu... Mladý malíř se svou dívkou navštíví slavného malíře nyní na odpočinku, který jim ukáže svůj nikdy dokončený obraz - Krásnou hašteřilku. Modelem mu byla jeho současná žena. Mladík malíře přemluví, aby mu modelem seděla jeho dívka... V hlavních rolích Michel Piccoli, Jane Birkin, Emmanuelle Béart a Marianne Denicourt, nutno ještě dodat, že snímek získal Hlavní cenu na festivalu v Cannes 1991. Film vychází - vzhledem ke své délce - na dvou discích. Po nepřeskočitelném minutovém logu Zóny a AeroFilms, inspirovaném obrazově zmiňovaným filmem, naskočí prosté menu. Bonusy prvního disku tvoří pouhý trailer (1:02) a 4stránkový text o režisérovi. Samotný film je v obrazovém formátu 4:3, barevně velmi dobře vyvážený, velmi solidní je i originální francouzský zvuk v DD 2.0. K dispozici jsou české titulky. Samotný film obsahuje předěl v podobě titulku Pětiminutová přestávka před další pózou, stejně tak je snímek rozdělen i pro potřeby DVD. Na druhém disku již nejsou žádné bonusy, jen druhá část filmu, trvající hodinu a 39 minut. S těmi bonusy je to škoda - zahraniční vydání nabízejí rozhovor s režisérem, kde vysvětluje rozdíly mezi dvěma verzemi svého snímku (v České televizi se promítala kratší, jen dvouhodinová verze), jsou zde i rozhovory se spoluscenáristy. Avšak každý bonus by bylo prý nutné koupit zvlášť a vydání by se tak neúměrně prodražilo. Prvních 333 kupujících ještě zdarma dostalo disk třetí - s režisérovým filmem z roku 2003 Příběh Marie a Juliena (ten trvá jenom 144 minut Smile). Hrají zde Emmanuelle Béart, Jerzy Radziwilowicz či Anne Brochet, a jde o příběh lásky hodináře a dívky Marie, vyprávěný však mírně surrealistickými postupy a opět s výtvarnou dikcí. Film je v širokoúhlém anamorfním formátu 1,85:1, v občas poněkud tmavém provedení obrazu, se zvukem francouzským v DD 2.0, ale i v mixu do DD 5.1, s českými titulky. Zvuk mi přišel trochu slabý, a to i v šestikanálové verzi. Jako bonus se nabízí trailer (1:24) bez titulků. Pokud máte špatně nastavený kontrast na televizi, mohou vám v menu splývat bílé položky hlavního s temněji, ale bílým pozadím. (09.08.2019)

Abych pravdu řekla, tak jsem do takhle dlouhého projektu šla s jistou obavou, ale ani trochu toho nelituji. Rozhodně by mě zajímalo, kdo byl tou skutečnou rukou, která malovala nejdříve do bloku a pak na plátno. To byla totiž úchvatná podívaná. Bylo tam řečeno, že v malířství na slovech nezáleží a to mohu potvrdit, protože jich bylo skutečně vzhledem ke stopáži minimálně. I když jsem tenhle film viděla jako třídílný seriál, tak jsem nemohla odtrnout oči od Frenhovy ruky, která tolik toužila tuhou a štětcem zachytit na plátno tu pověstnou Krásnou hašteřilku. Byla to nejen hra světel a stínů, ale i mnoha neobvyklých pozic, které musely být náročné na výdrž. Frenhofer tam říká Marianně : "Chci to, co je neviditelné. Chci vás roztrhat a rozbít na kusy." Ani jsem se tudíž nedivila jeho přiznání, že jedné modelce vykloubil ruku. Drama bez velkých a okázalých, patetických scén, či klišé, jen obrazy a zvuky tuhy na plátně, neuslyšíte žádnou hudbu a přesto to byla fascinující podívaná. Všechny osoby tam měly své místo a slovo v tu pravou chvíli, celé to plynulo tak tiše, nerušeně a já jen sledovala ty prazvláštní vztahy a pouta mezi všemi zúčastněnými postavami až do téměř nečekaného a strhujícího závěru. Smekám před krásnou Emmanuelle Béart, která to téměř celé odehrála bez hadříku na těle, ale její výrazový rejstřík je úžasný a pochopitelně před Michaelem Piccolim, který mě jen utvrdil, že je to herec v velkým H. (30.04.2015)

Fascinující studie vztahu malíře a jeho modelky, který přesahuje svět umění a zasahuje soukromé životy obou (a naopak). Zmíněný vztah prochází velmi dynamickým a přitom logickým vývojem, počínaje až panicky nesmělým črtáním tělesných rysů nahé modelky malířovým škrábajícím perem – v nejerotičtější scéně, kterou jsem v poslední době viděl, a zároveň předčasném vrcholu filmu. Ten ani při čtyřech hodinách sice opravdu nenudí, na druhou stranu přidaná hodnota nastavovaných minut se postupně snižuje. Na rozdíl od CELINY A JULIE film nepřekvapuje (v mezích zvolené „hry“) až do konce; poslední hodina už jenom potvrzuje a dohrává od jisté doby zřejmé „pointy“ ústředního vztahu. Nemluvě o zjevení postavy sestry mladého malíře, která do filmu vnáší až nemístnou dějovost a konkrétnost, poměrně typický jev pro celý evropský art-film posledních dvou dekád. Nicméně opět nemůžu nevzpomenout Rivettovu práci se scénou: malířův ateliér je úžasně plastický „svět ve světě“, kde všechno – obrazy postavené čelem ke zdi, schody do převlékárny, otisk ženského chodidla i tvůrcova oblíbená kočka – má svoje místo. (25.09.2006)