Kmeň

Be2Can '14 - Následující komentář bude spíše vrstvením myšlenek, postřehů a snad i dojmů vybízejících k další analýze než nějakým sevřeným a provázaným, strukturálně promyšleným textem. Kmen je totiž významově nesmírně bohatým a podnětným dílem s množstvím vjemů, jehož kadence dokáže diváka doslova uzemnit. A proč vlastně? Je to celkem jednoduché - dokáže se jednoznačně vymezit vůči zbytku (evropské) (umělecké) filmové produkce a to dost extrémním způsobem. Film s tímto od začátku jednoznačně kalkuluje, kdy říká "ve filmu se nemluvi, vystupují v něm hluchoněmí, kteří používají výhradně znakovou řeč a ta není vysvětlena žádnými informačními titulky." Tohle navádění diváka k vnímání jeho odlišnosti, k jinému způsobu komunikace a zprostředkování informací je až příliš účelové, ale je to také jediný, drobný zápor na jinak bezchybném díle. Divák tedy postavy vidí, slyší (film není němý), vnímá jejich gesta, ale nerozumí jim, resp. znakové řeči (pokud zobecníme, že divák není hluchotou postižený jedinec). Musí tedy interpretovat, rozpoznávat jednotlivé posunky, jejich expresivitu a jednotlivé situace, ve kterých se postavy nacházejí, aby pochopil, o čem se baví a co řeší. Snímek tímto postupem jako uměleckou volbou přináší nový, neotřelý způsob vyjádření, jakkoli je jeho příběh prostý. Ale k němu až za nějakou chvíli. [==] Film byl již poměrně mnohokrát častován jako radikální, realistický, syrový, autentický, apod. A možná právě pod nánosem těchto adjektiv jsou skryta skutečná pozitiva díla, který je tak trochu zkouškou divákovi trpělivosti a tolerance. A vlastně také o tom, jak je filmová řeč univerzálním jazykem. Kmen je bezesporu představitelem narace uměleckého filmu a tato očekávání bez debat naplňuje - expozice absentuje, o postavách a jejich minulosti nevíme nic, identifikace s nimi je přinejmenším obtížná, ne-li nemožná, motivace jsou často velmi nejasné, narace je nekomunikativní, spíše omezená, není redundantní. Přes všechny uvedené body je divák i s minimem informací schopen se v ději orientovat. Režisér totiž postavy zasazuje do situací/konfrontací, jejichž základní schémata (narativní, kontextová, kulturní) není složité rozpoznat, ačkoli chybí klasický dialog. Postavy navíc jednají nesmírně pudově, ostatně to bylo i záměrem (život v kmeni je o naplnění základních lidských potřeb). Vodítkem divákovi může být i umístění postav v záběru, držení těla, výraz tváře, expresivnost gest, atp. Tedy určitá fyzičnost, síla tělesného projevu, která se hluchově postiženému jeví jako zcela přirozená, ale nepostižený jedinec-divák to vnímá jako ozvláštňující prvek. Dalším nemalým pozitivem je nepochybně kamerová práce Valentina Vasjanoviče, jehož promyšlené steadicamové jízdy/statické záběry, samotná kompozice dlouhých záběrů a způsob rámování by zaslouzily analýzu na nemálo řádků a stran. [==] Nyní ještě konkrétně k příběhu. !SPOILER! Mladík Sergej přijíždí na internátní školu, kde se seznamuje s ostatními studenty, vyučujícími, především ale s pravidly a nepsanými zákony kmene, jehož součástí se krátce po příjezdu stává. Asimilace je poměrně rychlá a každodenní kmenová rutina se začíná stávat výhradní náplní Sergejova života. Sílící cit k jedné ze studentek vyvolá v Sergejovi ochranářské a majetnické pudy, následná revolta vůči svým druhům postupně přerůstá v otevřený konflikt, který vrcholí v samotném devastujícím závěru. Ten je mimo způsobu ztvárnění, jemuž dominuje až naturalistická brutalita, zajímavý i z jiného pohledu. Jednak mimo určité šokantnosti a wow efektu ve znepokojivém slova smyslu přináší závěr možnost uvědomit si, co vlastně znamená být hluchý, jinými slovy divák se přepne na jiný mod vnímání a je svědkem situace, kdy hlavní postava, jakkoli v tu chvíli psychicky labilní a nalomená, může nikým nerušena vejít do každého z pokojů, "v klidu" se rozhlédnout a rozmyslet, vzít noční stolek a jednoho mladíka po druhém jím zabít, aniž by si toho kdokoliv všiml. Postavy jsou v tu chvíli v nevědomé, pasivní roli a divák je sice v roli vševědoucího, ale tichého pozorovatele - my víme, že se postavě něco stane, ale ona sama to neví (protože neslyší) a nedokáže s tím nic udělat. Hluchotou nepostižený jedinec si tohle automaticky neuvědomí, dokud s tím není na plátně ve své nekompromisnosti přímo konfrontován. !KONEC SPOILERU! Zároveň závěr/konec přichází přesně ve chvíli, kdy přijít má. Film už nemá, co jiného by chtěl dodat, protože vlastně ani není co. Destrukce a totalni rozklad vztahu, jedince a jeho osobnosti, potažmo celé společnosti je završena a zbývá již jen agonie. Ta počala a trvá. Čistota Slabošpyckého výrazu a režijní jistota v jeho celovečerním debutu je omračující. Vpravdě znepokojivý, fyzicky nepříjemný a vskutku výjimečný divácký zážitek a prozatimní kinofilm roku 2014. P.S. Nikdy jsem nezažil po projekci takové ticho, jež by zároveň i něco vyjadřovalo, jako právě po Kmeni. (08.10.2014) (menej) (viac)