Vyššia moc

„Jsme na dovolený, nebudeme si to kazit. Tohle už je za námi. Přišla lavina, vyděsilo nás to, ale nic se nestalo. V pořádku?“ - „Ano.“ Tak ne. Selhání muže, „hlavy“ rodiny, je v tomhle filmu totiž až příliš fatální. Neschopnost přiznat slabost postupně narůstá od obludných rozměrů. Počínající lehké dusno se mění v těžké, atmosféra houstne. Třeba takové stupňování trapnosti při posezení s přáteli byla dost síla. Ale i přes všechnu tu hořkost jsem se musel smát, jak moc trapně mi jako pozorovateli bylo, naštěstí zcela záměrně. Snímek není jen sondou do rozkladu vztahu, ale též výpovědí o mužích a ženách současné společnosti, jak dokresluje i výpověď na konci komentáře. Škoda podivného závěru, ten jakoby ani nepatřil ke zbytku filmu. Celkově dávám silné 4*. „Ale nemáš někdy strach, že tě opustí, že zůstaneš sama?“ - „Jo, člověk má strach, že zůstane sám. Ale mám kolem sebe spoustu jiných lidí, co pro mě hodně znamenají. Nemám jen manžela a děti. Nemůžu si budovat sebevědomí jen na tom, že jsem něčí žena nebo matka.“ (12.05.2018)

[Be2Can 2014] Neviem sa zbaviť dojmu, žeby ma Östlundova chladná analytická štúdia otcovského archetypu prevráteného naruby zasiahla o poznanie viac, keby vypustil líniu s druhým párom, skrátil to cca o polhodinu a svoj komorný severský rukopis zovrel obsahovo i formálne do podoby antickej tragédie - to by pre zrozumiteľné vyjadrenie posolstva úplne postačovalo. I tak výnimočne dobre natočené (precízna práca so scénou, zo záberov na sneh mrazí a niektoré pasáže sú nepríjemne fyzické), zostrihané (významové prechody a použitie hudby vytvára niekoľko úchvatných momentov) a zahrané (Johannes Kuhnke dominuje). Rozvrátenie tradičnej rodiny od základov ako vnútorná lavína a záverečné vztiahnutie myšlienky z jedinca na spoločnosť je od začiatku premyslenou konštrukciou, na ktorú odvoláva už samotný názov a ktorú završuje absurdná peripetia s autobusom. Navyše je Ruben Östlund brilantným psychológom, ktorý na jednu stranu svoje observačne snímané postavy (nechýbajú dlhé statické zábery a rozdelenie na jednotlivé dni evokuje denníkovú formu pri ktorej už takmer očakávame, kedy postava začne rozprávať na kameru) poľudšťuje, a na stranu druhú odstupom od látky vytvára chvíle, v ktorých fungujeme opačne - zo strachu z pripustenia si, že by sme reagovali rovnako, sa uchyľujeme k smiechu. A práve to sú najsilnejšie okamihy filmu, ktoré ho posúvajú o úroveň vyššie oproti podobne zameraným dielam. 80% (14.10.2014)

No hej, je to situácia, ktorá bytostne naserie. Ale spôsob s kým si ju Ostlund rieši je pomerne zábavná. Neistota sa šíri ako nejaká zákerná choroba do okolia, vytvára pretváranie pôvodných hodnôt a to všetko v pôsobivej izolácií Francúzskych Álp. Filmy, ktoré to hrajú na civilnosť a ktorým v rovnakej miere nechýba poetika mám rád. Nemá to síce pre mňa takú silu ako jeho predchádzajúce Play, ale ako dobre mierený konštrukt na postoj rodiny tvárou tvár nepredvídateľnej udalosti to funguje. Hoci koniec je už slabším odvarom správnych rozhodnutí, krásne uzatvára kruh a vývin postáv, ktoré sa snažia v celom tom emocionálnom guláši nájsť správnu cestu. (19.04.2019)

Za mě osobně šlo o zklamání. Proč je v žánru filmu uvedena komedie, jsem nepochopil, jako drama by na mě snímek fungoval skvěle, kdyby byl o hodinu kratší. Těch záběrů na zasněžené Alpy, zasněžené lesy a zasněžené střechy bylo jako naváto. Místy jsem si při dlouhých detailech na ocelová lana připadal, jako kdybych prováděl inspekci lanovky z důvodu bezpečnosti jejího provozu. Chtělo to buď kratší stopáž, nebo více záživného děje. (05.01.2020)

"Já sám jsem obětí svých instiktů." Herci odvedli dobrou práci a myslím, že víc prostoru prostě neměli, kameraman je též hoden ocenění. Režiséra bohužel už pochváliti nemohu...snažil se dostat do filmu příliš mnoho, cítila jsem jeho velkou snahu zaujmout a na můj vkus tlačil na pilu moc. Zvláště poslední scénou s autobusem mě doslova už naštval. Představte si, že lyžujete..krásná zasněžená krajina, pěkný počasí, kopce bez lidí, klid....a vy mechanicky střiháte oblouky, sem tam si řeknete to je paráda, večer si zajdete do baru.....a nebo se zkusíte naladit na přírodu a na ten kopec co je pod vámi, poslouchat co ticho říká, co říká hora, co je pod vrstvou zmrzlého sněhu...to je zkrátka úplně jiný zážitek....myslím že k pravdivosti stačí skutečně málo, ale chápu, že to "málo" je téměř nadlidský úkol najít...někdo to umí a Ruben to není (zatím). (07.10.2014)