Divoké historky

Několik méně či více šílených historek, které diváka rozhodně nešetří. Nevíte, jestli máte brečet, smát se a nebo to snad vypnout, abyste si zachovali zdravý rozum. Jenže ten adrenalin, který proudí pod kůží všech hrdinů nakonec rozhodne za vás. Tohle dokoukat prostě musíte. Každá z historek je při nejmenším průměrná, ale většina z nich je silný nadprůměr. Mě nejvíc nadchla svatba a pneumatika. 4,5* (01.03.2016)

Prozatím asi nejlepší kino-zábava letošního roku. Šest velmi černohumorných (a občas i překvapivě brutálních) povídek, které spojuje motiv nasranosti a ztrácení nervů obyčejných lidí v obyčejných situacích, čehož výsledkem jsou vzápětí situace ne zrovna obyčejné. Jednotlivé příběhy jsou co kvalitou vzácně vyrovnané - některé se mi samozřejmě líbily o něco méně než další (u mě vede redneck, inženýr Bombička a hlavně nepodařená svatba), ale žádnou bych nenazval významným kvalitativním propadem. Pokud bych musel něco vytknout, tak snad jedině to, že občas mi vypointování příběhů či některé dějové zákruty přišly předvídatelné o něco dřív, než bývaly měly. Za to bodík dolů, ale jinak velké doporučení. (25.09.2014)

Argentinské bakalářské historky opatřené krvavým nátěrem, občas šíleně křečovité (úvodní Pasternak sotva obstojí jako televizní skeč, i když autoři Pečeného sněhuláka by Szifronovi ruce utrhali), náběhy na sociální kritiku zabité do plytkých moralitek (jBombito a storka s bouračkou), veškeré limity charakterové, strukturní a ideové obhajitelné tím, že jde přeci o "historky" a k těm podobná reduktivnost patří. Proti tomu se nedá nic namítat, já jen tvrdím, že jde o film nevyrovnaný, spíš k pobavení než skutečně zábavný a ve svých ambicióznějších momentech vysloveně plytký. Skutečně "divoká" je tak jen závěrečná svatba, ale i při ní střídá úsměv lehce zdvihnuté obočí. Čistě natočené, divácky přítulné, ale jinak naprosto spotřební zboží. Lze odůvodnit tím, že (ne)všední absurdita existence mi splývá spíš s filmy Roye Anderssona, jehož pronikavosti a vidění nesahá Szifronův film ani po kotníky. [60%] (10.09.2014)

Nevyvážená antologie ze života s nadhledem a černým humorem. Některé příběhy jsou lepší, jiné méně, jak už to bývá. Pro mne nejzábavnější byl příběh dvou řidičů, vtipné zakončení měla také Bombička. Svatba - jedna velká maškaráda! A jak zúčtovat s těmi, co si na vás zgustli? Posaďte je do letadla.... (07.03.2023)

Mnohé filmy mají třeba buď škaredou prdel, nebo nevzhledné kozy, rozplizlé bradavky, chlupaté nohy, přerostlého bobra, křoví v podpaždí, mezi nohama srolovaného vykuchaného netopýra, jsou duté jak frýšop, unyle funí, špatně kouří, nechtějí se nechat vylízat, líně přirážejí či prostě jen čpí jako dveře od hajzlu na rybářské lodi. Opravdový a intenzivní divácký orgasmus se vším všudy proto prožívám tak maximálně jednou až dvakrát do roka, protože objevit dokonale estetický, chytrý a ultimativně zábavných kousek, to je jako se do zblbnutí hrabat rypákem v bordelu, abyste jednou za sto přeoraných kubíků narazili na opravdového lanýže. A tihle patagonští Bakaláři na mě vskutku zapůsobili jako kus perfektně středně propečené argentinské svíčkové s dokonale zlatavými kroketami mezi jetou připálenou flákotou z nuceného výseku s prošlým bramborovým salátem. Skvostně natočeno, famózně zrežírováno, úžasně zahráno a navíc se skvělými dialogy a pointami. Jako vždy se nechci nikoho ani slůvkem dotknout, avšak myslet si můžu, co chci, a zrovna teď si myslím, že méně než čtyři tomu může dát jen naprostý pičus nebo ve vlastní důležitosti se utápějící sebestředný bukanýr. Ale to se odehrává jen v mé hlavě poté, co jsem si přečetl pár „erudovaných“ hlenů zdejších artových teplometů, a ventilovat to rozhodně nikde nebudu. A teď mě omluvte. Když jsem dnes divoce brázdil městský okruh ve své vytuněné Škodě 120 GLS, míjel mě ten tlustý vysolárkovaný tunelář s pedikůrou od vedle a ukazoval na mě fakáče. Je čas posrat mu Kvésedmičku. (04.03.2015)