Kráľ Artuš: Legenda o meči

Film v mnoha ohledech zajímavý. Celkovým přístupem ke složité látce, vizuálem, mnoha zrychlenými či vtipnými scénami, který ale v prostředku zpomalí a je nudný. Nic víc bych proti němu neměl, protože konec je opět našlapaný a já se (doslova) probudil. Škoda, (historické) ani fantasy filmy mě nijak zvlášť neberou a tady jsem si myslel, že mě král Artuš (zde v mnohém připomínající Robina Hooda, jen bohatým nebere a chudým nedává) chytne více. (26.09.2017)

Ritchieho Artuš není bez chyb, ale sebevědomí mu rozhodně nechybí. Žánrový mix britské gangsterky s dobrodružnou fantasy ovšem funguje a kape z něj originalita. Vyprávění připomíná opilé chvástání v hospodě, o tom coby kdyby a není vždy lineární. Čas tu klouže jak je potřeba. Hunnam je dobrý, svoje si uhraje, ale Jude Law po papežsku vládne silnou rukou i zde. Moderní přístup určitě nebude všem po chuti, ale tudy vede cesta jen je třeba ji ještě trochu prošlapat. Magie funkční. Triky povedené. Pembertonova hudba je přímo fantastická, moc dobrý soundtrack. (11.05.2017)

Velký fantasy nářez, který artušovskou legendu sice ctí, ale zároveň si s ní dělá naprosto cokoliv, co se mu právě zlíbí. Přidává do ní obludy, Artuše ukazuje jako gangstera z Londýna (totiž z Londinia), díky Ritchieho režii a skvělé Pembertonově hudbě je nesmírně našlapaný a stylový, díky hercům po čertech sympatický... A především je také dost vtipný, což upoutávky bohužel bůhvíproč zamlčely. Neříkejte, že jste od Guye Ritchieho čekali obyčejný film. (15.05.2017)

Tohle je dost podivná věc, protože tu má absolutně selhávající, sterilní akci, která je tak špatná, že jsem se místo jejího sledování pokoušel nenápadně okousávat spolusedícím v kině nehty na nohou. Ne, vážně, je tu sice pár přerostlejch hadů a slonisek, ale je to obrovská nuda, o řád lépe fungují dialogy, které jsou gangsterovaté až na půdu a do fantasy ve stylu meče & magie sednou až překvapivě perfektně. Ale ty dialogové přestřelky by si zasloužili mnohem lepší příběh, ten je totiž generickou sbírkou klišé, která je hodná leda tak těch nejvíc béčkových fantasy knížek, co se u nás objevili v devadesátkách a na obálkách měli nasvalené barbary v bederních rouškách a vykozené děvy v kovovejch bikinách. Obrovská škoda a promarněnej potenciál na půli cesty a nespasí to ani kostým Juda Law, ve kterém vypadá jako lokální distributor kokainu na Canterburské diskotéce z osmdesátých let, ani skvělej hudební doprovod. (07.08.2017)

Důrazně tento film nedoporučuji lidem trpícím ofidiofobií (protože je v něm hodně hadů, včetně jednoho svinsky velkého) a Danu Vávrovi (protože by podobně politicky korektní verzi středověké Anglie s černochy, Číňany a silnými ženskými postavami nemusel rozdýchat). Ostatní hráči videoher by nicméně mohli být spokojeni, neboť hyperkinetické (jinými slovy strašlivě nepřehledné) a téměř kompletně CGI akční scény, zejména ta finální, vypadají jako sestřih in-game videa z nějaké akční řezačky. Král Artuš vůbec připomíná řadu popkulturních produktů. Videoklip k anglické folkové písničce, kung-fu film, špatné fantasy z osmdesátých let, dobré fantasy z nultých let, skeč od Monty Pythonů („Tohle je stůl. Sedí se u něj.“)... Vinou mnoha inspiračních zdrojů, nesoustředěného vyprávění (i tehdy, když tato nesoustředěnost není odůvodněna špatnou pamětí vyprávějící postavy) a neustálého těkání mezi výsměchem artušovským legendám a jejich ultracool, do sebe zahleděnou a nadhled postrádající modernizací pro dnešní nerdy je to strašný eklektický bordel. Moc nepomáhá, že se mu Guy Ritchie pokusil dodat jakýs takýs řád tím, že film pojal jako další ze svých londýnských gangsterek. Příběh se sice neodehrává v současnosti, ale v alternativním středověku s čáryfuky, obřími krysami a mečem, který funguje jako zbraň hromadného ničení, ale jinak jde o únavně manýristickou variaci dříve viděného. Máme tu opět partu nýmandů mluvících cockney angličtinou, kteří nejdříve jednají a až poté myslí, jejichž plán, jak přelstít soupeře, fatálně nevyjde, roztěkané vyprávění se skákáním po časové ose, psychopatického zlosyna, který svým obětem provádí moc ošklivé věci (jež ovšem potěší fanoušky Gaunerů), honičku natáčenou zčásti GoPro kamerami. Všechno uvedené dokázal Ritchie efektivněji využít ve svých předchozích filmech, které se navíc obešly bez patosem obestřeného origin story, založeného na tom, že se hlavnímu hrdinovi často zdají noční můry a omdlévá. Zatímco Tarantino zraje, Ritchie dospět odmítá, točí pořád totéž a přes občasné záblesky osvěžující tvůrčí invence to v tomto případě působí převážně hodně nuceně. 50% (12.05.2017)