Kráľ Artuš: Legenda o meči

Mohlo to být méně ukecané - subjektivně to působilo delší než dvě hodiny. na druhou stranu se daří vybudovat hutný a vtahující, velmi fyzický svět, jemuž se může rovnat málokterý filmová fantasy. Guy se nezdá a i přes ohrnování nosu ze strany tolika chytrých a nejchytřejších lidí si dokáže jít stylisticky a dějově jako vždy za svým. Tohle by chtěl být Zack Snyder. (20.09.2017)

Krátká verze komentáře pro generaci mileniálů s poruchou pozornosti: KRÁL ARTUŠ: LEGENDA O MEČI je - méně odborně napsáno než následující řádky - nedostatkům navzdory totální námrd a nejlepší dark fantasy od BARBARA CONANA. Dlouhá verze komentáře: Tento v zahraničí komerční i kritický fail je především dokladem toho, že Guy Ritchie je rozjížděč franšíz, které nikdy nedorazí do cíle (SHERLOCK skončil po dvou dílech, KRYCÍ JMÉNO U.N.C.L.E. vzhledem k propadu v kinech zatím u prvního). A stvrzením, že tento tarantinovský epigon (spolu)píše a režíruje esteticky úchvatná díla, která mají společné zpřítomňování samotného procesu poskytování otázek a odpovědí na úrovni vyprávění a stylu. Poetiku má jednotnou, ozvláštňující je akorát zasazení do na oko jiných žánrových (dark fantasy) a historických (artušovské legendy) tradic. LEGENDA O MEČI přitom efektivně kombinuje poetiku (zpřítomňování narace) se zvolenou tradicí (hra s legendami usazenými kolem kulatého stolu), protože legendy byly vytvářeny, šířeny a proměňovány hlavně ústně._____ Ve filmu tak může být řada montážních sekvencí vycházejících z rozpravy postav, která má podobu jednou flashforwardů (záblesků budoucího dění), jindy flashbacků (vzpomínek na budoucnost), onde zase flashsidewayů (mentálních projekcí možných věcí příští), támhle zase nespolehlivých pasáží, případně kombinace několika časových rovin a vizí či představ, protože proč ne. I ve zvukové stopě je slyšet cockney nářečí a v hudební staroanglické balady či zesilující dechy, které nejsou součástí světa příběhu atd. Jasně, má to své nedostatky. (Vyprávění založené na zpětném vyplňování mezer z výpustkového úvodu je místy ubíjející. Stavění toho povědomého z cameloťáckých legend do nového kontextu je zase odvislé od znalosti předchozích zpracování od Bressona přes Boormana či Pythony až po uctivější hollywoodské verze. Není to pro mimetické mimoně a mimoňky, protože tohle na rozdíl od podobně neuctivého Scottova ROBINA HOODA nelze interpretovat jako reflexi soudobé situace v Anglii.) Neva, místy jsem fapoval nemálo, i když nejsem cílovka (= chlapci, jimž ještě nesestoupila varlata). (17.05.2017)

Řečeno bez servítku, nemohu si pomoci, ale nechci moc srovnávat nesrovnatelné, ale při srovnání s Excaliburem, což je obdoba, vychází britský film mnohem lépe. Prostě zážitek, který zanechá v člověku trvalou stopu. Zatímco Král Artuš: Legenda o meči je zkrátka film, po jehož zhlédnutí vyjdu z kina a druhý den nevím, že jsem ten film vůbec viděl. (03.09.2017)

Tohle je dost podivná věc, protože tu má absolutně selhávající, sterilní akci, která je tak špatná, že jsem se místo jejího sledování pokoušel nenápadně okousávat spolusedícím v kině nehty na nohou. Ne, vážně, je tu sice pár přerostlejch hadů a slonisek, ale je to obrovská nuda, o řád lépe fungují dialogy, které jsou gangsterovaté až na půdu a do fantasy ve stylu meče & magie sednou až překvapivě perfektně. Ale ty dialogové přestřelky by si zasloužili mnohem lepší příběh, ten je totiž generickou sbírkou klišé, která je hodná leda tak těch nejvíc béčkových fantasy knížek, co se u nás objevili v devadesátkách a na obálkách měli nasvalené barbary v bederních rouškách a vykozené děvy v kovovejch bikinách. Obrovská škoda a promarněnej potenciál na půli cesty a nespasí to ani kostým Juda Law, ve kterém vypadá jako lokální distributor kokainu na Canterburské diskotéce z osmdesátých let, ani skvělej hudební doprovod. (07.08.2017)

Patřičně fyzický zážitek se všemi Ritchieho trademarky. Nechybí divoké konverzačky s nestíhatelnou kadencí, nechybí Londýn, nechybí kamarád Beckham. Do samého konce jsem se ale nemohl rozhodnout, jestli takovým sympatickým divočinám trochu neškodí fakt, že jsou nasoukané na klasický příběh, který tradiční body potkává občas velmi ledabyle, občas odvážně a nápaditě, ale občas právě nevyhnutelně klasicky. Nejrazantněji se to děje při přímém porovnání Artuše, který si v Hunnamově sebejistém podání nechává rozbít ústa, nejde pro drzé slovo daleko a relativně často na svůj úděl remcá, a Vortigerna, archetypálního fantasy zlosyna s touhou po moci. Přesto mám z Legendy velkou radost, protože moji oblíbenou látku zpracovává po svém a s rytířskou ctí se dobírá konci, ze kterého by se v nějakém alternativním vesmíru pokračovalo vstříc excelentní sáze. Nám zůstane alespoň poctivý a statečný záblesk. (30.07.2017)