Sicario: Nájomný zabijak

Intenzivní akční krimithriller, který zrazuje protagonistku i diváka. Sicario se po většinu času tváří jako chirurgicky přesný procedurál typu Zero Dark Thirty, poskytující nám dostatek informací a věnující zvýšenou pozornost přípravě a provedení jednotlivých akcí, jež vedou k dalším akcím, nikoli vztahům mezi postavami. Ve skutečnosti skoro po celou dobu sledujeme revenge movie v duchu Fordových Stopařů, který nám ovšem tají, kdo se mstí za co (resp. že se vůbec někdo mstí). Přísun informací je ve skutečnosti výrazně omezený (oba brutální výslechy, kdy v náznaku neomezené narace na chvíli opouštíme hledisko hlavní hrdinky, končí dřív, než se něco podstatného dozvíme) nás staví do stejné pozice jako Kate, nacházející se v cizím, výlučně muži ovládaném prostředí. Po celý film se marně snaží pochopit, jak – slovy Javiera – „fungují hodinky“ a nahlédnout pod povrch, namísto toho, aby jen sledovala ubíhající čas. Stejně jako v nekompromisním prologu, kdy jen tak tak uhne výstřelu z brokovnice a dozví se díky tomu, co se skrývá za zdí, má ale i po zbytek filmu hlavně velké štěstí a nulovou kontrolu nad tím, k čemu kolem ní dochází. Protagonistčině omezenému přístupu k informacím odpovídá snímání některých dialogů v celcích, dávajících vyniknout její bezbrannosti vůči nepřátelskému světu, v němž se octla. Sicario je především chytrou, bravurně rytmizovanou žánrovkou s některými z nejpůsobivějších akčních scén roku (jedna z nich prozrazuje stejně jako finále Zero Dark Thirty inspiraci videohrami), která na nás hnus, nepřehlednost a nebezpečnost války s drogovými kartely přenáší zejména stylistickými volbami a strukturou vyprávění. Kdybychom k němu přistupovali jako k psychologické sondě nebo komplexnímu portrétu poměrů na americko-mexických hranicích (à la Traffic), zřejmě by neobstál. Zvýšená pozornost věnovaná od začátku jednomu mexickému policistovi slouží čistě utilitárně zejména k posílení naší emocionální angažovanosti (a zajištění silného posledního záběru), nikoli k nabídnutí plnohodnotného pohledu z druhé strany. Zlo, kterému zde postavy čelí má podobně unikavou podobu jako v thrillerech Michaela Manna (jehož práce se zvukovým designem během přestřelek je neméně precizní), zatímco westernovou ikonografií a nekompromisním (a ani trochu cool) přístupem k násilí Sicario asociuje filmy Sama Peckinpaha. Vlastně i tematizace (oproti dřívějšku mnohem méně zřetelné) hranice mezi civilizací a divočinou a jejího překračování a posunování, dělá ze Sicaria jeden z nejlepších Mexikem načichlých revizionistických westernů od Divoké bandy. 85% (23.10.2015)

Zbožňuji chodit do kina na filmy, jenž mají kvůli tématu a tvůrčímu týmu takřka nulovou šanci mě zklamat. Jako by se z McCarthyho existenciálních historek z americko-mexického pomezí oloupala filozofická slupka. Odhalené jádro pak přineslo perfekcionistický náhled na taktiky vedení boje proti drogové mafii, jenž tvoří dílky jedné sice možná nezákonné, ale zato racionální strategie - když něco nemůžeš zničit, nebojuj s tím, raději to dostaň pod kontrolu. Zlověstné basy Islanďana Jóhannssona vám při tom navštíví kostní morek, Deakinsovy ikonické záběry přinesou extatické stavy (siluety speciální jednotky na pozadí modro-oranžovo-červeného západu slunce, živelně nasnímaná eskorta přes hranice, pochopitelně nesmí chybět trademark odrazů v okenních tabulích), násilí je buď očím skryto, nebo je podáno samozřejmě jako přesčasy v juárezské márnici, soustředěná režie a intenzita nepřipouští pro diváka nějaký čas k odpočinku. Sicario má však na tváři jeden šrám. Teď nevím, jestli bezbřehá naivita postavy E.Blunt byla od scénáristy Sheridana vše devalvující hloupostí, a nebo naopak geniální tah, aby se přítomností idealistické pastevecké feny zdůraznila ta nelítostnost a nevyzpytatelnost smeček vlků, jenž si účely vysvěcují své prostředky. Vzhledem k tomu, že si skvostný Benicio proškrtal drtivou většinu svých replik a až tím dodal své postavě na tajemné výjimečnosti, klonil bych se k té první variantě, nicméně Villeneuva a jeho na formě postavenou „temnou báseň“ to nemůže zastavit. „Boundary been moved…“ (29.10.2015)

To prostě nejde. Nevyndám to na tripla, i kdyby trakaře padaly, mrtví povstali z hrobů a Merkelová veřejně ukázala čuráka. Vystavět akčňák na postavě takové tupé a hnusné krávy (pane Jiří, nějak se Vám kurví fkuz!), která se chová logicky cirka jako rozparáděný lumík na útesu, to by mělo být trestné. Všechny hezké, milé, ba až roztomilé vzpomínky na vražděníčko přebije jedna jediná na výše zmíněnou nemytou svazačku. S podobným materiálem escobarovo království neobnovíme, ne ne ne. (03.01.2016)

Čas vlků. Musím přiznat, že jsem se bál, co s Denisem Villeneuve udělá přestup do Hollywoodu, ten už totiž semlel plno nadějných tvůrců (vzpomeňme třeba José Padilhu a jeho tragikomického Robocopa), jak se ukázalo, o Denise jsem se ale bál naprosto zbytečně. Už jeho předešlý thriller Zmizení byl přímo excelentní, teď se ovšem se Sicariem dostává ještě mnohem dál, totiž na post, který je v americké kinematografii velmi důležitý, post, který před ním sdíleli třeba Miloš Forman nebo Ang Lee, post režiséra-emigranta, přicházejícího z cizí země a tím pádem zprostředkující Američanům reflexi, ke které nemá žádný z nich nejvýstižněji řečeno ,,koule". Ač opakovaně zkoumá svůj stěžejní motiv, totiž násilí a jeho dopad na osobnost jedince, tentokráte jde o level výš a analyzuje jeho dopad na společnost a dochází k výslednici institucionalizovaného násilí. Jestliže totiž platí premisa volně interpretovaná na konci příběhu ,,Zákony mají smysl jenom v komunitě. Na úrovni federálního nebo mezinárodního práva žádný smysl nemají, protože nejsou vymahatelné.", staví příběh svého filmu coby politikum. Je možné zaměstnat coby agenta CIA hitmana a člena drogového kartelu? Proč ne, když je to ve jménu ,,vyšší pravdy". Je možné zapojit se do války drogových kartelů a stát na straně jednoho z nich? Proč ne, když se tak dá, byť nelegálně a protiústavně, regulovat obchod s drogami. Je možné mučit vězně? proč ne, když je to jediná cesta, jak se dozvědět systémově důležité informace. Film plný antihrdinů, do jejichž středu je postavena hrdinka, nováček coby protipól, který je konfrontován s realitou boje proti organizovanému zločinu a obecně s fungováním tajných federálních služeb a armády USA. Je to taková cesta poznání, cesta Platonovou jeskyní, až ven, ke skutečné pravdě, která ovšem oslňuje a pálí. A jelikož organizovaný zločin je stále brutálnější a nemilosrdnější, jsou i represivní složky státu tlačeny k podobně agresivnímu, cynickému, pragmatickému (a morálně problematickému) konání. Obžaloba i obhajoba systému zároveň. Po formální stránce naprosto dechberoucí záležitost, organické propojení hudby (post-rockově koncipované), nádherné kamery a pomalého tempa, skvostná dunivá a hřmící symfonie hudby, detonací a výstřelů... Pro mne osobně ne tak silné jako Denisovy dřívější filmy, hlavně Požáry a předchozí Zmizení, přesto naprostý masterpiece... (03.01.2016)

Já toho Villeneuve prostě žeru. Celý roky si vybrušoval svůj styl na festivalových artovkách, aby nyní začal Hollywood ládovat jednou žánrovou šlehou za druhou. Po bravurním Zmizení tak přichází snad ještě větší režijní majstrštyk Sicario, který se řadí mezi ty nejvíce vtahující zážitky posledních let. Pomalé tempo, až nečekaně drsná a brutální atmosféra, která si nebere servítky, a hlavně chytrě vystavěný scénář, jenž si s divákem výtečně hraje. Chápu, ten nečekaný obrat v druhé polovině asi hodně lidí nepřekousne, mně ovšem k režisérově stylu a celkové atmosféře sednul, jak ten pr*del na hrnec. Samotný závěr ve mně navíc rezonuje i týden po projekci a poslední třetina graduje tak geniálně, že jsem se bál každého výstřelu. K tomu si připočtěte audiovizuální genialitu Rogera Deakinse (jestli už teď ten Oscar nepadne, tak už nikdy), pohlcující soundtrack skvělou hlavní trojici, u které divák neví, koho vychvalovat dřív. Prostě jeden z filmových vrcholů roku, jak se patří. (24.10.2015)