Modrý pokoj

Již sama předloha nepatří k vrcholům svétové krimi literatury, takže se dalo oprávněně očekávat, že nejslabším článkem bude scénář. A co byste řekli? Byl. Režijně docela podařené, herecky na vysoké úrovni, ale ve výsledku chladné snad více, než použité barevné tóny. Nezbývà než ocenit zdařilý paralelismus mezi modrými místnostmi, které se ustřední dvojici staly osudnými. (18.08.2020)

Mathieu Amalric sa mi síce moc do romantických a eroticko ladených filmov nehodí, no už v r. 2010 so svojim snímkom Turné dokázal, že točiť filmy vie, keďže s ním v Cannes vyhral cenu za najlepšiu réžiu. A svoje schopnosti dokazuje i v snímku La Chambre Bleue, ktorý sa taktiež môže pýšiť skvelou réžiou a zaujímavo koncipovanou dejovou linkou. Tá ma tu vôbec bavila najviac. Celý príbeh je riešený formou flashbackov a prostredníctvom Julienových rozhovorov s policajtmi, sudcom či psychológom. Takže to celé vyznieva sviežo a neotrepane, keďže veľa filmov s podobnou skladbou deja nie je. No pritom ale žiadna nuda nehrozí, všetko tu má svoj zmysel a jasne určený cieľ, za ktorým si režisér bez zaváhania kráča. Koniec príbehu sa mi však zdal trochu laxný, pretože vlastne sa tu divák ani poriadne nedozvie, čo sa presne udialo a ako bol onen zločin spáchaný. Je tu síce džem, je tu i jed, no na vinníkov nie je jasne ukázané prstom a celé to rozuzlenie je trochu zahmlené. Veľká chyba to ale nie je. Dôležitejší sa mi zdá morálny odkaz filmu - cudzoložstvo skôr či neskôr vinníkov postupne dostihne, takže potom už neostáva nič iné iba čeliť následkom (samozrejme nemyslím hneď vraždu). Nadpriemer. 75/100 (09.01.2018)

Mathieu jako režisér, scénárista a současně si zahrál hlavní roli Juliena. Bravo, já tleskám tomuto počinu. Originálně natočená milostná zápletka s celkem předvídatelným koncem. Možná se to zdá klišé, ale umět to podat divákovi touto formou je umění. K tomu velmi vhodný hudební podkres a oči Delphine, které dodaly celému snímku tu správnou atmosféru, to nemělo chybu. (26.07.2016)

Vzhledem k tématu až příliš velkorysý snímek: z každého okamžiku čiší malost, sebestřednost, prázdnota. Tak chutná banalita, v níž se roztaví manželství, rodičovství i milostná touha. Nudně snímaná, trochu provokativní, místy psychologizující minulost dostává smysl až svou soudní evidencí: jako by ti všichni dotčení dosahovali nějaké hodnoty až svým proviněním. Jako by jejich hřích nebyl zločinem, ale zodpovědným vykročením z šedi zvyku, v níž svou existenci zakleli. Snad by tak tomu odkapávajícímu dramatu šlo rozumět, jen kdyby nevířil nevidomě, nevztahoval se ke groteskně nejsoucímu antihrdinovi… Kdyby z něj rostlo něco víc, než jiná, nová banalita. Jakkoliv snímek pointuje nejasnost, umožňující vznášet nová obvinění a usvědčovat jiné pachatele, nic to nemění na tom, že k banalitě již byli odsouzeni i ti, na něž právo nedosáhlo… (07.07.2018)

Zvláštní, zajímavý, výjimečný kousek v mnoha ohledech, není podobný ničemu, co jsem doposud viděla. Skládanka do sebe sice postupně zapadla, nicméně závěrečné rozhřešení zůstává na divákovi. On ví, protože myslí. Ona ví, protože cítí. Který z nich se provinil víc? Vše se tu snoubí, přesvědčivé herecké kreace, nádherná hudba, dokonale matoucí střih a atmosféra, ta je luxusní, erotická, pohlcující, zneklidňující a přitom zcela kompaktní. Poklona tvůrcům, bylo mi potěšením. (21.02.2017)