Réžia:
Nuri Bilge CeylanKamera:
Gökhan TiryakiHrajú:
Haluk Bilginer, Melisa Sözen, Demet Akbağ, Ayberk Pekcan, Serhat Kılıç, Nejat Isler, Tamer Levent, Nadir Sarıbacak, Mehmet Ali Nuroğlu, Gülsen Özbakan (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Aydin, bývalý herec, vlastní v centrální Anatolii malý hotel, kde žije se svou výrazně mladší ženou Nihal a sestrou Necla, která se právě zotavuje z nedávného rozvodu. Turistická sezóna pomalu končí a okolní krajina se začíná zahalovat do bílých sněhových závojů. Hotel se v tomto období stává úkrytem, ale i místem, ze kterého není úniku a které otevírá staré rány a podněcuje vzájemnou nevraživost jeho obyvatel. (Film Europe)
(viac)Videá (2)
Recenzie (88)
Jen velký režisér se víceméně vzdá dechberoucích exteriérů v okolí Anatolského skalního hotelu, ve kterých by se postavy mohly beze slova pohybovat sem a tam a budovat tak jakýsi obraz vyprázdněné narace, přičemž nepochybuju, že by to byl art jak víno a snad nikdo, až na přívržence doslovnosti, by s tím neměl problém. Ceylan však raději „uvěznil“ své postavy uvnitř a nechal je s bergmanovskou lehkostí odkrývat jejich masky v dlouhých dialogových pasážích otevírajících staré rány. Ven nahlížíme snad jenom proto, abychom nezapomněli, proč jsme vlastně uvnitř a aby byla rozbita ona komornost Spánku, načež Ceylan hledá rovnováhu mezi estetikou filmovou a divadelní, a i přesto, že má film přes tři hodiny, po celou dobu jsem pociťoval hutnost scén, vybroušenost dialogů a hloubku celého díla… (více možná později) ()
Předpokládal jsem určitou kvalitu, ale abych se ani chvíli nenudil u tureckého koprodukčního dramatu, které má přes 3 hodiny, prakticky se v něm jen mluví a někdy ani to ne, to jsem opravdu nečekal. Práce kamery byla výborná (nejvíc se mi líbila symbolická scéna s puštěním koně) a stejně tak i dialogy, především sourozenecké a ještě víc manželské rozhovory jsem dost hltal. Hodně z řečeného shledávám velmi smutným a pravdivým. Z některých dialogových momentů mi bylo dokonce do hodně hořkého smíchu. A co bylo důležité, takřka maximálně jsem se ztotožnil s postavou Aydina, každou minutou jsem se totiž (navzdory věkovému rozdílu) v hlavním mužském hrdinovi viděl víc a víc, stále častěji mu rozuměl…až mě to trochu chvílemi děsilo. A přestože největší emocionální nálož (pasáž u otevřeného krbu, konkrétně monolog zhrzené ženy opětovaný tichým, křečovitým a tolik říkajícím úsměvem jejího muže) přišla už hodinu před koncem, zbývající čas, jakkoli ne tak citově strhující jako předchozí dění, rozhodně nebyl pouhým natahováním a samotný konec s „nevyřčeným“ vyznáním zaútočil na diváka neméně úderně (myšleno však v čistě kladném slova smyslu). Zimní spánek, který byl mým prvním (a jistě ne posledním) počinem od Ceylana (snad jsou i další jeho snímky plné tak zajímavých a pravdivých myšlenek), hodnotím vzhledem k lehce slabší třetí hodině plným počtem se stejným přívlastkem (a k filmu bych se chtěl časem zase vrátit). „Přál bych si, abych byl úspěšný a charismatický herec o jakém jsi snila. Ale nejsem. Jsem prostý člověk. A co je horší, jsem za to rád.“ ()
Tohle mohl být naprosto úžasný film. Podmanivou atmosférou, naprosto úžasnou kamerou a civilními hereckými výkony na to minimálně měl určitě, navíc když je tu skoro celých 196 minut plně nějak využito. Už jen kvůli tomu by se Zimnímu spánku dalo lehce podlehnout a být z toho nadšený, jenže to bohužel není můj případ. Nemůžu si pomoct, ale přišlo mi, že je to celé blbě vedené. Ceylan se zde snaží kombinovat realistické drama, konverzačku a filozofický traktát, ale vyleze mu z toho takový podivný hybrid, který pořádně není ani jedním. Postavy zde sice mezi sebou vedou sáhodlouhé dialogy plné zajímavých myšlenek a úvah, jenže když se to zároveň pokouší i o ten dramatický příběh, tak mi dojem dost kazí špatně napsaný scénář, díky kterému jsou charakteristiky postav nedůvěryhodné a dialogy mezi postavami neskutečně strojené. Jednou jsem se i pousmál, když Aydlin mluví o tom, že je prostý člověk - kruci, prostý člověk takhle nikdy nemluví. Proto jsem měl problém se do toho všeho nějak dostat a hlavně tomu uvěřit. A navíc to ještě podpořilo to, že mi tu byly skoro všechny postavy buď ukradené a nebo nesympatické, a nejhorší to bylo právě u Aydina, který je tu dokonce hlavní postavou. Od slow cinema filmu bych navíc čekal sice pomalý, ale postupný vývin postav, kdežto tady mi přišlo, že dlouhou dobu nic a pak cca 40 minut před koncem najednou velké změny. Takže celkově - myšlenkami a filmařsky ten film působí naprosto skvěle, ale potřeboval mnohem, mnohem lepší scénář... Tenkrát v Anatolii mi přijde teda povedenější. Lepší 3* ()
Totiž, Tři opice nebo Tenkrát v Anatolii jsou svrchované, uhrančivé majstrštyky. Tady si říkám, komu se to chtěl Ceylan pomstít. Motiv vyplňování plytkého, nadarmého života prázdnou slámou, trapnost i žalostnost nabubřelé a falšované sebedůležitosti vyhmátl a předvádí skvěle, ale jako by zapomněl, že konání a existence postavy smí být ubíjející, samotná podívaná ale ne.... nebo jsem na to byla strašně averzivně nenaladěná, zkusím to třeba po letech a uvidím. *~ ()
Na Ceylanovi jsem nenašel žádnou chybu, on však našel na mě celou řadu chyb (otupělost, lhostejnost, netrpělivost atd.) a neschopností (delšího soustředění, aktvní, tj. duševní účasti na řešení problémů, vcítění se do motivů jednajících postav atd.) - až tak, že jsem si řekl, zkusím to znovu později, tenhle film si to nejspíš zaslouží... Po čase jsem si zapálil vodní dýmku a do filmu se znovu pohroužil. Chápal jsem složitost vztahu Aydina (alias muže) a Nihal (alias ženy), i všech těch okolních postav, které jejich vztah nejen dokreslovaly, ale žily i svébytným životem. Film se sice (zdánlivě) odehrává na konverzační úrovni, ale to je (zřejmě) jen proto, aby vynikly nečetné akční scény - třeba ta s rozbitým zrcátkem a nebo pálením peněz (obě jsem samozřejmě jako "čtenář Dostojevského" dovedl předvídat - např. v balíku bylo 100 000, neboť právě tolik přinesl Rogožin Nastasje Filipovně). ()
Galéria (42)
Fotka © Memento Films
Reklama