Zimný spánok

Be2Can '14 - Volně plynoucí, vizuálně uhrančivé, komorní drama o bývalém herci, jeho manželce, jeho sestře, jeho hotelu, mnoha konfliktech, stárnutí, neporozumění a ztrátě schopnosti konstruktivně a věcně komunikovat, mravních dilematech, kontemplaci a o samotě a osamocení. Nebudu polemizovat na téma údajné změny polohy, posunu poetiky předního tureckého auteura, protože nemám srovnání s jiným jeho filmem. Rád bych se nicméně vymezil vůči tvrzením, která přisuzují filmu jistou divadelnost, resp. možnosti převodu díla na divadelní prkna. To je do jisté míry pravda - je tu spousta dlouhých dialogových sekvencí, jež mají vlastní příběh, vývoj, pointu, ale hlavně vnitřní tenzi, která je doslova magnetizující a nedovolí divákovi ztratit červenou niť. Na druhou stranu podstatnou roli ve filmu hrají turecké reálie (jako výrazový prostředek), jež jsou na míle vzdálené těm z představ většiny lidí. Zimní, bezútěšná krajina kdesi v Anatolii, kde zasněžené pláně v mlžném oparu obklopují hotel ze všech stran, si s ničím nezadá s tou z Angelopoulosových melancholických filmů, symbolem fyzické samoty a vnitřního osamění. A právě o toto působivé vyjádření by byla divadelní hra celkem zásadně ochuzena. [==] Nedá se říct, že by režisér pracoval během nesmírně pohlcujících dialogových sekvencí s dogmatickými tvrzeními. Zaujímá spíše neutrální postoj a nechává diváka pozorovat a rozhodnout se, komu dá za pravdu. Během cyklicky se opakujících rozhovorů (tematicky i lokačně propojených) jde tvůrce takříkajíc na dřeň (emocí), charaktery postav propracovává do hloubky a ty získávají na plastičnosti. Postavy nakonec dojdou poznání, byť každá trochu jinak a trochu jinde. Očekávaný pocit nedořečenosti se na konci bohužel vytrácí. Závěr je příliš doslovný a akademický (a např. oproti Kmenu neustále vrší jednu myšlenku za druhou), což je ale jediná věc kazící dojem na impozantním dílu, jemuž mimo výše zmíněného vévodí intimní atmosféra, vynikající kamera a herecké výkony (především výkon Aydina v podání Haluka Bilginera ve mně bude rezonovat ještě dlouho). Spolu s Kmenem spolufavorit na kinofilm roku 2014. (19.10.2014)

Dlho som tento film odkladal. Hlavne preto, lebo som sa chcel na neho pripraviť. Aj Satanské tango som musel dať naraz, inak by mi to skazilo zážitok. V tomto filme sa veľa kecá. Asi najviac z celej Ceylanovej tvorby. Ako keby chcel v priebehu 3 hodín sprostredkovať každú jednu myšlienku aká ho napadlo počas jeho života. A priznám sa, že som veľmi prekvapený, že sa mu to aj darí. Film je plný veľkých myšlienok u nízkych ľudí. Alebo skôr povrchných. Sila slova ešte totiž neznamená, že je človek prototypom dômyselnosti a pokory. Starnúci herec v hoteli( v akom si viem hravo predstaviť svoj život), hľadá problémy, podpichuje, bojuje so svojou pýchou a to všetko v krásnom prostredí Tureckej Anatólie. Zatiaľ čo Once Upon a Time in Anatolia bolo viac ukotvené v exteriéroch, tu prevládajú interiéry. Rozhovory majú štruktúru akejkoľvek soup opery - na ktorú sa film aj odvoláva, pritom ale neprichádza k žiadnemu veľkému rozuzleniu alebo dráme. Postavy sú skrátka rovnaké a veľmi sa nemenia. Nečakajte, že vám to zahreje dušu, alebo to z vás spraví lepšieho človeka, alebo nebodaj naplní nádejou. Film je ale tak myšlienkovo bohatý a remeselne tak dobre spravený, že sa od neho dá len veľmi ťažko odtrhnúť. Vedľajšia línia s chudobnou rodinou je absolútne skvelá a jej vyvrcholenie mi prišlo lepšie ako v hlavnej dejovej línií. Pre mňa rozhodne jedno z najlepších Ceylanových diel. Dokázal mi vo svojich filmoch predstaviť novú tvár Turecka aj Tureckého filmu akú som dovtedy nepoznal. A zamiloval som sa do nej. A Melisa Sozen je nádherná. (30.08.2015)

Jít do filmu se skoro 200 minutovou stopáží je pro mě pokaždé obrovskou výzvou, kdo z koho, ale jsem býk, takže jsem se nedala a pustila se do Zimního spánku i když s jistými obavami. Hned na začátku jakoby do mě uhodil blesk při prvních úžasných záběrech na exteriéry, které u mě okamžitě evokovaly Nuriho jiný film Tenkrát v Anatolii. Škoda, že těch záběrů nebylo víc, je to vážně vizuální maxilahůdka. Pak už jen stačilo, abych se naladila na správnou vlnu, nenechala se nikým vyrušovat a ocitla jsem se opět v Anatolii, tentokrát v jednom zajímavém hotelu s jejich obyvateli, kteří mně dělali po celou dobu společnost. Nuri mě dokázal vtáhnout a zapojit do této psychologické, chvílemi až meditativní konverzace mezi jednotlivými osobami, které se prolínaly tak úžasným způsobem a ještě navíc zapojil na maximum i mé emoce, které se co chvíli měnily od nechuti až po silné empatie, či určitou bezmoc. Byla tam jedna chvíle, kdy Nihal mluví upřímně o svých niterných pocitech vzhledem ke svému manželovi a ta se dotkla i mého nitra tak silně, že jsem tam seděla já a ne ona.......naprosto dokonalá výpověď, kde jsem si její slova zapisovala do svého obrazného srdce. Zní to asi pateticky, ale já to tak vážně cítila. A tak Nihal získala veškerou mou empatii, kterou jsem v dané chvíli vlastnila. Herecké výkony všech zúčastněných byly prostě úžasné i když připouštím, že o pár minutek bych to zkrátila. Bylo tam pár míst malinko hluchých, ale můj výsledný dojem je stejně dokonalý. Tak kde jsou další Nuriho projekty, protože po tomto zážitku ho jen tak nepustím k vodě. (24.01.2015)

„Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ Jako číst tlustý (ruský) román. Do detailů prokreslené postavy, spletité vztahy mezi nimi, velmi pomalu (protože téměř od základu) budované konflikty. Od překvapujícího rozbití okna je zřejmé, že se schyluje k velkému zlomu, k fyzickému střetu nebo psychickému kolapsu. Ceylan přitom dokázal zneklidňující pocit, že k něčemu dojde, udržet po celý film, který se důsledně vyhýbá nuceným dramatickým zkratkám, škatulkování postav a zjednodušujícím frázím. Katarze během dokonale antiklimatického závěru bude tím silnější, čím větší úsilí pochopit ambivalentní jednání hrdinů vynaložíte. Odbourání napětí přitom, jako nic v Zimním spánku, není jednoznačné. Někdo smysl bytí možná nalezl, někdo jiný však zřejmě ztratil. Nejen Aydin, „zbytečný člověk“, který se nedokáže probudit ze svého zimního spánku, ale také ostatní postavy jsou „knižně“ mnohovrstevnaté a různě svými slovy a činy obohacují ústřední motiv sebeklamu, nasazování masek a všednodenního herectví na rovině vztahů mezilidských i mezitřídních (k dramatikovi z nejváženějších odkazuje citát z Richarda III., plakát k Antoniovi a Kleopatře v Aydinově pracovně nebo název hotelu - Othello). Přestože film sestává převážně z dlouhých dialogů dvou a více postav, není slovy přetížen. Každá z diskuzí má odlišnou dynamiku (určovanou kromě prudkosti slovních výměn také rozmístěním figur v prostoru a tím, jsou-li zabírány odděleně, nebo každá zvlášť), jiný zdroj napětí vyplývajícího z toho, co jsme se o hovořících osobách z jejich vyslovených myšlenek i z neméně výmluvné mizanscény dozvěděli doposud. Stejně jako Tenkrát v Anatolii, také tentokrát (opět v Anatolii) snímá Gökhan Tiryaki nevlídnou a stejně jako vztahy mezi postavami stále chladnější krajinu coby extenzi vnitřních světů postav, více si ale všímá tváří herců, které nás nejsrozumitelněji zpravují o vývoji postoje jedné postavy ke druhé v rámci dané scény i celého filmu. Díky komplexnímu (a dlouho jsem si použitím slova „komplexní“ nebyl tak jistý jako v tomto případě) scénáři bylo čtení lidských tváří, k němuž Zimní spánek vybízí, podnětné nejen po tři hodiny promítacího času. K úvahám nad etikou a logikou lidského jednání mě podněcuje ještě mnoho hodin po skončení. 85% (13.10.2014)

Dost s tím filmem bojuju a ještě asi nějakej čas budu. Je to drama krásně natočené, přesvědčivě zahrané, chytré, ale obávám se, že toho nestihne říct zas až tolik, aby muselo trvat vražedných 196 minut. A že Nuri Bilge Ceylan trpí tak trochu podobnou sebeláskou a sebeklamem jako postava, o níž zde vypráví. Ale jaký vlastně má a může být intelektuální film, jehož tématem je bublina, kterou si kolem sebe intelektuálové vytváří, aby mohli být sami se sebou tak spokojení? Možná právě a jedině takovýto. Závěrečný monolog se mi zdál nepřesvědčivý a neodůvodněný. Možná byl myšlen jako další forma hrdinova sebeklamu, ale natočený mi přišel tak, jako že ho myslí vážně. Zatímco třeba u Života Adele, který v Cannes vyhrál loni a měl podobně bohatou stopáž, jsem cítil, že každý záběr je na svém místě a nevystřihával bych z něj ani kousek, u Zimního spánku cítím, že po zkrácení by z něj pro mě byl mnohem lepší film. Každopádně pro snoby z Cannes ideální kousek i v této podobě. (08.10.2014)