Televise bude!

Televizní záležitost, která je taková, jaká by sama televize měla být. Podmanivá, dramatická, informační, netradiční, ale stále si vědoma svých kořenů i souvislostí. Film o českém televizním milníku, který vám v necelé hodině (ne)řekne mnohem víc, než sentimentální vzpomínky mluvících hlav na jejich obrazovkové začátky. 90%. (29.05.2014)

Chytré, sebeuvědomělé, nabité informacemi i meta-argumenty, přesto se mi zdá, že soulad mezi formou a předáváním informací nalezen nebyl. Ze směsice svědeckých hlasů se stává spíš ambient, nápadů je paradoxně až moc a film je jimi občas až dětinsky okouzlený. Překotnost a hravost jsou ve spojení s naratologickým zaujetím sympatické, ale ne úplně vyvážené. Jako pokus o naučný dokument 2,0, který bude reflektovat možnosti média i možnosti způsobů vyprávění o nich si to zaslouží respekt a ocenění. A hlavně následovníky... [70%] (02.05.2014)

Rekonstrukce prvních kroků televizního média u nás jako podmanivý ponor do hlubin času a hravé rozšíření vnímání. Z promyšleného pojetí přímo sálá napětí těch průkopnických let a hlavně přelomového prvomájového večera r. 1953. Překvapivý je nejen způsob, jakým je přiblížena televizní praxe a do děje včleněny didaktické prvky, ale i odvaha zakomponovan politický kontext, otázky zneužití, deziluze, snaha o aktuální přesah. Rozhodně nejde o nic násilného - dlouho jsem neviděl tak vyvážený obraz doby, který sice zachovává mírně absurdní ráz, ale snaží se mířit k podstatě, najít přijatelnou rovnováhu mezi nostalgií, nadhedem, mrazením v zádech a deziluzí. ČT k šedesátému výročí opravdu ukázala nesmírný kreativní potenciál, kterému by měla dát v budoucnou větší prostor. Jan Bušta se svým experimentem pro mě ihned zařadil mezi další velkou naději našeho filmu/televize a jen doufám, že nebude muset opět čekat několik let na další příležitost. (02.05.2014)

Konstrukce i dekonstrukce mýtu o počátcích televizního vysílání u nás. Film sice naplňuje charakteristiku televize jako vysokodefiničního média, které nás zahltí takovým množstvím textových, zvukových a obrazových informací, že se stáváme otupělými, zároveň je ale vysoce sebevědomý a vyžaduje zvýšenou pozornost při vnímání neustálých přechodů mezi mezi fakty a fabulací, mezi různými prostory a dějinnými obdobími, mezi různě obnaženými syžetovými postupy (které využívají televizních a dokumentárních, ale také třeba divadelních komunikačních kódů). Televizní svět je doprovodným komentářem i zvolenou formou odhalován jako záludný konstrukt, který jednou iluzorní vrstvou zakrývá jen další, neméně mediovanou „realitu". Neustálé pronikání „za" obraz je prostředkem k rozptýlení diváka, k odvracení pozornosti od faktu, že se za obrazy ve skutečnosti nic autentičtějšího než nekonečné množství dalších obrazů nenachází. Narativní prostor je nestálý, neposkytuje záruku, že určitá místa setrvají na svém místě. Velmi nevyzpytatelně je nakládáno také s časem, který je podle potřeb vyprávění různými způsoby komprimován (zrychlení pohybu, když se neděje nic podstatného), případně sladěn s časem fabule (nervní odpočítávání vteřin, řešené split-screenem s hodinkami, jakousi retro variantou oblíbeného překlenovacího záběru z 24 hodin). V orientaci příliš nepomáhá ani zvuková stopa, zahlcená překrývajícími se ruchy a hlasy, jejichž původ je obtížné určit. Na 50 minut se tak stáváme vězni fluidního světa bez pevných orientačních bodů, v němž spolu více než jednotliví lidé komunikují jednotlivá média. Z tohoto hlediska funguje Buštův film jako trenažér zdokonalující schopnosti nezbytné pro přežití v dnešním hypermedializovaném prostoru. Mohli bychom Televisi vyčítat, že není ani uspokojivým dokumentem (neboť ozvláštňování postupů, jimiž jsou informace sdělovány, věnuje více péče než srozumitelnosti oněch informací), ani koherentním narativním útvarem (protože nedává moc na vybranou, čeho se „chytit", čím se nechat vést, a jsme v podstatě odkázáni na kameru), ale tohle odmítnutí kategorií, dle nichž bývá (česká) televizní produkce běžně škatulkována, byl podle mne záměr. Nejen pro smělost, s jakou obchází osvědčená schémata (schematický je akorát portrét Kopeckého jako zaťatého komunistického imbecila), si tohle eklektické, byť místy až příliš snaživé proběhnutí zákulisím dřevních dob české televize rád zopakuji. 90% (03.05.2014)

Na jedné straně dobrý výtvarný nápad, dokonalý vizuál a postprodukce, to vše funkčně spojeno s hudbou/zvukovým doprovodem, na druhé straně přehrávající Braňo Holiček, ve své roli zoufale, ale opravdu zoufale nevěrohodný. A neverbální naznačování uvozovek dvěma prsty každé ruky si tedy myslím, že se v 50.letech - minimálně u nás - nepoužívalo. (15.04.2020)