Bůh kuchyně

Být bohem vaření (nehledejte v tom dvojsmysly, vážně jde "jen" o jídlo) není žádná sranda. Musíte umět vyrobit tu nejlahodnější krmi, udělat pořádnou show a ještě přitom zpeskovat konkurenci. Proto je pro Stephena Chowa jednodušší všechno připravit předem a sehrát to "pro diváky". Jeho kuchařské schopnosti ve skutečnosti nestojí za nic, spolupracovníci ho nenávidějí a podvody jsou u něj, ve spolupráci s mafiánským bossem (klasika pro Ng Man Tata), na denním pořádku. Jenže to už dlouho nepotrvá. Jeho mafiánský kolega mu podstrčí absolventa Čínské kuchařské akademie a ten hongkongskou hvězdu rychle usvědčí z neschopnosti. Následuje pád až na dno, až k žebrání o jídlo na čínském tržišti. Tam Stephen potká ohyzdku Karen Mok, která drží pod krkem místní gangstery a ještě umí skvěle vařit. Takže Stephen dostane najíst a za odměnu se v kritické situaci mimoděk vytasí s geniálním nápadem. Spojit dva recepty konkurenčních gangů pouličních kuchařů, aby tak mohly vzniknout chcací kreveto-vepřové kuličky, které jsou křehké i elastické (dá se s nimi hrát pinčes), chutné a vždy čerstvé. Nový výrobek slaví úspěch, když je náhodně objeven bandou pacientů místní nemocnice. Chow a jeho parta se tak rychle dostává zpátky na vrchol, ale komerční úspěch mu zpátky k titulu Boha vaření nepomůže. Odjíždí do Číny, aby tu našel onu slavnou akademii a vyzval na souboj svého bývalého poskoka. Ááno... tentokrát to vypadá setsakra originálně, co? A to ani nemusíte být fanoušci Prima vařečky. Takže raději pomineme existenci Harkova Chinese Feast (o dva roky před God of Cookery), abychom si nekazili chuť, že? Ale vlastně je všechno v pořádku, vždyť Stephen Chow potřebuje co nejvíc materiálu, ze kterého by si mohl dělat legraci. A tady se objevuje spousta terčů, včetně vděčného Shaolinského kláštera (který je ve skutečnosti i ideální školou pro kuchaře). Musím se přiznat, že jsem God of Cookery po prvním zhlédnutí považoval za další Stephenovu "splácaninu" (pro někoho to může být i kompliment), ale s mírným odstupem musím uznat, že ten film má nepopsatelné kouzlo a jeho drzost v navazování jednotlivých gagů na sebe je až nevídaná. Navíc se tu objevuje řada Chowových dvorních herců, v malých, avšak dokonale účinných roličkách. Dodnes se sice nesměji gagům, ve kterých má větší či menší roli Karen Mok... ne kvůli ní samotné, ale její postava je typickým Chowovým archetypem - nadměrně vyvinuté/křivé zuby, spousta make-upu při snaze zaujmout apod. Tenhle přísně čínský humor je pro mě pořád ještě příliš daleko (při Chowově knockoutu školačky, která mu přichází blahopřát k otevření nové restaurace, jsem se ale mlátil smíchy ještě minutu poté). Právě proto je pro mě většina Chowovek jen sledem lepších a horších gagů. Možná je to zabedněnou evropskou povahou a lpěním na příběhu, který alespoň pět minut dává smysl (ale co chcete od žánru "nonsense komedií"? ;) a touze po vyvážených vtipech, ale krom Shaolin Soccera zůstaly všechny mé požadavky (možná až moc přísné), které jsem na Chowovky kladl, nevyslyšeny. Některé z před-soccerovských filmů byly víc než solidním kompromisem (Fight Back to School) a řadí se k nim i Kung-Fu Hustle, ale... pořád to nebylo ono. Chtěl jsem toho vážně příliš? Čert ví, každopádně na sobě po God of Cookery pozoruji, že čím víc se k tomu filmu vracím, tím víc mě baví (a nejde jen o pár "vyvolených" scén, člověk se naučí ocenit i drobné detaily napříč celým filmem). Je tohle "ono"? Povedlo se Chowovi konečně uchvátit i moje skrz naskrz okoralé a náročné srdce filmového soudce, který pálkuje filmy stejně nemilosrdně jako Chowova postava peskuje v úvodu nebohé kuchaře? Nejsem si sakra vůbec jistý, ale... fakt se mi to docela líbilo. Vzhledem k tématice filmu je to ironií, ale prostě tomu musíte přijít na chuť. Možná jsem konečně po deseti (plus mínus) filmech pochopil, v čem tkví Chowova genialita, nad kterou sténají miliony Asiatů. Nebo prostě Stephen zas jednou natočil vynikající film. Tak či onak... opatrná, ale hodně zamilovaná sedmdesátka. Ochutnejte sami. 70% (20.04.2017) (menej) (viac)