Slepá

Možná menší spoilery. Ani ne tak drama o slepotě, jako hravá esej o nespolehlivém vypravěčství. Ingrid používá vymýšlení příběhů jako trenažéru či terapeutické pomůcky pro opětovné navázání kontaktu se světem a k získání ztracené sebedůvěry. Do svých postav si promítá vlastní pocity, obavy a tužby. Einarův voyeurismus, při němž se dívá, ale není vidět, je převrácením situace Ingrid, která se nedívá, ale je/chtěla by být vidět (viz scéna z plakátu nebo poslední scéna filmu). Na postavě Elin si vypravěčka zase může vyzkoušet, jaké by to bylo být matkou. Hranice mezi imaginárním a skutečným světem se začne bortit, když se dalším aktérem příběhů stane Morten, na jehož fikční reprezentaci se Ingrid mstí za to, čeho se manžel dopustil (ale možná také ne). Výrazně subjektivizované vyprávění bez záruky, že to, co vidíme, není jen Ingridina verze reality, nám znemožňuje lépe poznat (resp. vidět) skutečnost. Stejně nespolehlivá je ovšem percepce vidoucího člověka, který svou kognitivní mapu vytváří na základě přímých vizuálních podnětů (vždy jde o individuální konstrukci mozku). Tím, že nás nutí neustále přehodnocovat pravdivost viděného, upozorňuje nás film na esenciální nespolehlivost vizuálního vnímání a nezobecnitelnost vizuální představivosti. Aneb, jak se dozvíme v úvodu každé učebnice lingvistiky i v prvních záběrech Slepé, když se řekne „pes“, pro každého půjde o jiného psa. Film nutnou zprostředkovanost reality tematizuje nerespektováním zavedených stylistických postupů (nenavazující záběry, skoky přes osu, rušivá práce se světlem, odmítání figury záběr/protizáběr) a zároveň stále v návaznosti na hrdinčin hendikep. Slepota tak není pouhý cynicky využitý „gimmick“. Vede nás k reflexi vlastního vidění a aktivnímu dotváření chybějících vizuálních vodítek. Díky zapojení do hry můžeme alespoň přibližně spoluprožít to, čím si protagonistka prochází, a následně třeba začít více využívat vlastní imaginace. Je to právě možnost „vidět“ (vytvořit si) svět takový, jaký by chtěla, která Ingrid osvobodí a navrátí jí víru v sebe samu a ve své schopnosti (za zásadní pro pochopení změny v jejím postoji považuji převedení vtipu o černochovi na kole do reality). 85% (14.06.2015)

„ŘÍKAJÍ, ŽE MOJE SCHOPNOST PŘEDSTAVOVAT SI VĚCI, ODEZNÍ. ZRAK SE MI ZHORŠUJE BEZ DALŠÍCH NOVÝCH VJEMŮ, ALE MŮŽU TO ZPOMALIT. KDYŽ NA TOM BUDU KAŽDÝ DEN PRACOVAT, TAK TO ZVLÁDNU…“ /// Ráda sedí u okna s nádherným výhledem na město a představuje si věci. Pohybujeme se mezi realitou a fantasií a z toho všeho by jednomu praskl čurák, páč sledujeme jednotlivý osoby, jejich soukromý a víme o nich všechno (skoro). Ale hlavně – furt se nic neděje! Jako co? Hledaj cestu ke štěstí? O kvalitě a přístupnosti snímku hodně napovídaj reakce jiných. Spousta cizích slov, kterým nerozumím (a možná ani voni…). Kino náročnýho diváka. Ze života – to rozhodně, páč slepý lidi stejně jako představivost, existujou. A nudnýho chlapa taky nemusíte hledat mikroskopem. Finální překvapení mě nechává klidným, takže 2*. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nevím, kolik bobrů se může nacpat do filmu o slepotě. (nejsou slepý! Uchyláku!) 2.) Cejtil bych se divně, kdyby mě vykouřila slepá holka. 3.) Thx za titule „ezombi“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (17.08.2015)

„Nikdo nevydrží s někým, kdo má problémy. Ne na dlouho.“ Během sledování jsem si tu (neférovou) hru s divákem dost užíval. Je to, na co se zrovna dívám, ještě představa hlavní hrdinky či už realita? Člověk co chvíli začne něčemu věřit, načež je po zlomyslně dlouhou dobu držen v iluzi, že je to pravda, aby se pak najednou dozvěděl, že byl jen tahán za nos (anebo ne?). Nevidomost hlavní postavy je využita výborně, ať už k těm výše zmíněným představám, obrazovým manipulacím (lahůdkové „Kim“ či „pojízdná kavárna“), ale díky výborné psychologii postav i k hledání si cestičky (nejen) k Ingrid (kterou její představitelka hraje opravdu výborně). Navrch je tu pro Nory jedna bolestivá vzpomínka (na druhou stranu, kdo u nás neslyšel o Breivikovi?) a pro všechny pak i občasný humor v situacích, kdy je divákovi trapně, že se mu chce smát (např. „restaurace“, „veřejná doprava“, „vycházející společnice“). Místy se to s tím matením diváka možná až zbytečně přehání, ale i přesto musím tuhle neobyčejnou podívanou ohodnotit solidními 4*. (03.02.2017)

Slepou jsem dokoukala až napotřetí, dvakrát jsem jí vypla hned v začátku, protože jsem poznala, že to bude film, který bude vyžadovat stoprocentní soustředěnost a v ty dny jsem na to neměla náladu. Co jsem ale netušila bylo to, že ať se bude soustředit sebevíc, stejně pro mě film zůstane nepochopen. Myšlenka filmu není ani tak slepota hlavní hrdinky, ale hlavně abysme se my jako diváci ve filmu cítili ztracení - slepí.. Některé efekty jsou skvělé, najde se tady i pár humorných scén ( např. scéna v tramvaji), ale stejně se ani na konci nedozvíme, co byla realita a co se odehrávalo jen v představách (notebooku) hlavní hrdinky. Obávám se, že by to ani druhá projekce nespravila. Myslím totiž, že to byl záměr. A já dávám přednost přece jen trochu jasnějším filmům s vysvětlením. Nedívalo se mi na to špatně, ale chvilkama jsem se nudila. Myslím, že průměrné hodnocení je proto tak akorát. (06.07.2017)

Neobyčejný film, který se k mému údivu doslova měnil před mýma očima. To, co se zpočátku jevilo jako citlivě natočená studie manželství, které je poznamenáno ženiným oslepnutím, postupně přecházelo v komplikovanou a rafinovanou hru s divákem, který v posledku nedokáže rozeznat, co je pravda a co fantazie. (Osobně jsem se v jednom momentě zcela ztratil a propadl dokonalému zmatku ve vztahu ke sledovanému obrazu). Film je postaven na výborně obsazené představitelce titulní role (pozoruhodný herecký výkon Ellen Dorrit Petersen) a nápaditém scénáři. V ději nechybí jemný humor ani lehce provokativní erotické motivy. Ne vše mi zde sice sedlo a chvílemi se mi tam vkrádala lehká znuděnost, ale určitě je to výborný film, který mi třeba vzdáleně připomněl slavné drama ČEKEJ DO TMY z r. 1967. Filmů o slepých lidech (respektive proč mám pocit, že je to vždy atraktivní mladá žena?) bylo natočeno spousty, ale zrovna tento je podle mě výjimečný tím, jak ukazuje, že vnitřní život těchto lidí je možná mnohem překvapivější, než by nás vidoucí asi kdy napadlo. Na celovečerní režijní debut překvapivě vyzrálé a promyšlené - tento film doslova otvírá oči. (24.01.2015)