Ostrov

Víc než tolikrát zmiňované scény s háčky, které dobrovolně skončí tam či onde, aby byly následně vyprošťovány, což chápu, a jinak se to snad ani nedá, jako metaforu, mě zaujala scéna, kde rybář svoji zdravou rybu v návalu vzteku rozmašíruje nožem na kaši, aby se nad druhou rybou, zmrzačenou od jiného rybáře, který jí kus odřízl, ochutnal a následně hodil zpátky do vody, slitoval a dal jí "svobodu", což - a nevím, jestli režisérovi nepodsouvám něco, co tak nemyslel - vidim opět jako metaforu. Ženy, muži, lidi - potřebují dávat a přijímat bolest, aby se skrze ní dobrali lásky? (29.10.2005)

Na jednu stranu mě Ki-duk ničim nepřekvapil, na stranu druhou, jde tady docela do extrému,v porovnání s ostatníma jeho filmama, který sem zatim viděl. To co už považuju za jeho poznávací znamení se opět dostavilo. Nevypráví se dialogama ale obrazem, stejně jako v Bom yeoreum gaeul gyeoul geurigo bom a v Hwal se děj odehrává na vodě, a stopáž filmu je zase někde kolem hoďky a půl, za což se Ki-dukovo filmům vděčnej, protože často se stane, že mě dobrej film uplně odradí tim jak je dlouhej. Uplně mě udivuje jak dokáže Ki-duk Kim a vlastně i obecně jihokorejská kinematografie spojit brutalitu s poezií a uplně změnit divákovi pocity při pohledu na násilí, ať už je to OldBoy nebo Seom. O scénách s háčkama tu už v jinejch komentářích bylo popsaný dost a dost. V podstatě se tu nejedná o nějakou silnou dějovou linku, a celej film je spíš (jako vždy) o pocitech, emocích, sexu a brutalitě... a z toho dohromady vznikající hodně zvláštní poetický atmosféře, kterou si nedokážu navodit jinde než u jihokorejskejch filmů. (13.11.2009)

Nevím, co jsem v této choré úchylárně měl hledat a je mi to docela jedno. Není normální natočit film s hloubkou (alespoň většina ji tam vidí) tak dobře ukrytou, že vyhlíží jako primitivní přehlídka masochismu, fekálností, brutality a sexu. Ti, co v tom cosi krásného a úžasného našli, museli už dopředu vědět, že to kdesi v tom hnusu je, jinak to není možné... 30% (31.07.2010)

Prý poetický film? Hmm... Řekl bych, že ryba, z níž si ten dobytek zaživa ukrajoval sushi, si poetiku představovala trochu jinak. Ale zase v tom němém objíždění plovoucích chatek a rozdávání radosti osamělým a potřebným mužům svým tělem, v tom jistá poetika byla. Ano, na světě je spousta holek, které šlapou. Hee-Jin ale spíš jen šlapala vodu, aby se v životě neutopila. A její nečekaný úlovek Hyun-Shik na tom nebyl o moc líp. Opravdu kvalitně vnitřně (a taky citově) rozervaný mladý muž, řekl bych. No jo, i já se cítím poslední dobou nějak osamělý, tak jsem si koupil ve Zverimexu od šikmookého prodavače Ki-duk Kima sadu rybářských háčků a teď už jen přemýšlím, do kterého tělního otvoru si je mám strčit... Po hladině jezera plula spousta působivých obrazů, to zase jo, ale nějak se mi je nedařilo poskládat k sobě, aby to dávalo nějaký hlubší smysl. 70% (16.10.2013)

Třetí Kim Ki-dukův fim v řadě, který si, ač na mě silně zapůsobil, nedovolím ohodnotit plnou palbou, protože si nejsem jistý, zda jsem v něm vše správně četl. Korejec i tady v určitém specificky uzavřeném prostředí popisuje lásku jako nejsilnější z emocí, v jejímž jménu se člověk odhodlá brát život jiným. K tomu přidává motivy sebezraňování, které v obou případech působí jako takové malé harakiri, páchané lokálně vždy na orgánu, který v dané situaci hraje hlavní roli. Zároveň jde o mezní situace, ve kterých leckdy skrývané a maskované city naplno vyplavou napovrch. A když pak vyplave i skůtr, je třeba vzít nohy na ramena... vlastně motor na hausbót. Epizodní ukázky koloritu východoasijských dovolenkářů (nebo vyvrhelů společnosti?) ve mně vyvolaly především směsici údivu a posvátného vyděšení. Kdo ví, co konzumace tohoto pečlivě naporcovaného suši přinese příště. (12.07.2009)