Pořád jsem to já

V hlavní roli Alzheimer, nuda a přesvědčení tvůrců, že tahle (dědičná) nemoc vám připraví nezapomenutelné chvíle v kruhu rodinném. Bylo to ve své podstatě tak idealisticky hloupě napasované před diváka, že jsem nad tím pičoidním scénářem žasnul. Profesorka lingvistiky Alice Howland, kterou hraje taková ta ryšavá herečka...no ta, co hrála...v tom filmu s tím....no s tím, jak hrál v tom filmu s tou... která tady taky hraje...no ta, jak hrála tu upírku...no přece...do kurvy zelené... no ta... Do piči, já si nevzpomenu, tak třeba později se mně vrátí pamět. No a hlavní hrdince se už s jistotou nevrátí. Alice měla pozoruhodnou kariéru, spokojené manželství a tři dospělé a hlavně zdravé děti. Přišla však krutá rána osudu. Po neodeznívajících potížích s výpadky paměti, jí bylo diagnostikováno předčasné stádium zákeřné Alzheimerovy choroby. Její zdravotní stav se rapidně zhoršoval a paradoxně to její rodinu stále víc tmelilo. Její muž ji neupravenou, zmatenou a pomočenou zřejmě shledával stále více sexy, protože jinak si neumím dost dobře vysvětlit, proč Alec Baldwin, který ho ztvárnil, neutekl k nějaké krásce. Zkrátka v tom filmu nevznikl jediný rodinný konflikt, jediná vyhrocená situace nebo hádka, prostě nic, co by film udělalo životným a hlavně věrohodným. A to mně nepovídejte, že by se za celou dobu nenašel rodinný příslušník, kterého by ta nemoc, respektive situace spojená s ní, nějakým způsobem neiritovala. Tomu prostě nevěřím. Film je zcela prostý nějakého vrcholu. Jede v jedné přímce, po polovině to začalo parádně nudit. Kdyby se film zaměřil na okamžiky, kdy je pacientka vystavena nedůstojnému vyznění své postavy, a musí třeba čelit nepochopení, nebo posměchu, ale nic z toho, i když by to film jistě ozvláštnilo a vytáhlo z fádnosti navzdory neotřelému námětu. Film se tedy v nevzrušivém, utahaném tempu dokodrcal do nezdárného konce. Nebyl jsem ušetřen ani nelogických až hloupých scén, které byly hodně mimo mísu. Postižená si dokonce vzpomene, že v době, kdy jí ještě neodumřely všechny neurony, tak si sobě nahrála video vzkaz, na který si k mému překvapení bezpečně vzpomněla, že ho má uložený v compu, a dokonce trefila i tu správnou složku(!). Páni scenáristé, neměla ta žena náhodou trpět Alzheimerem?! No byly to mučivé chvilky s tímto nedramatickým, nudným a dementním filmem, to vám povím. Dorazily to maximálně stupidní a v ničem nezajímavé dialogy. Casting snesl velmi přísné měřítko. Kristen Stewart ukázala stránku svého zajímavého herectví. Přitaživou Kate Bosworth bych vymrdal i do těch jejích odstátých uší, jak mě rajcovala. A hlavně ta ženština v hlavní roli by si zasloužila takovou tu cenu, co je plešatá..no toho přece...už vím ...Pulitzera! A vida, vzpomněl jsem si i na jméno té herečky v hlavní roli.Takže, Megan Fox, moc ti ten rezavý přeliv nesedl, ale hrála jsi báječně. Film líčil hlavní hrdinku asi tak, jako když se natočí příběh o alkoholikovi, a ani jednou ho neuvidíte opilého. Zbytečné, rozvleklé nic. 20% (03.01.2015)

Still Alice je určitě dobrej film, jemuž hodně přidává výkon Julianne Moore, nicméně v mém případě má drobátko smůlu, že jsem ho viděl až po dvou lepších záležitostech na téma Alzheimer. Tím prvním je mnohem sugestivnější a komplexnější obrázek nemoci s názvem Píseň pro Martina (který je korunován naprosto dechberoucím závěrem), tím druhým kanadská věc s podobným názvem Still Mine (která nabízí více podnětů a je korunována koncem tentokrát velice střídmým, nicméně úžasně dojemným). Nejsilnější scénou - SPOILER - je u mě osobně chvíle, v níž se záznam ještě málo nemocné Alice snaží provést eutanázii na Alici nevratně poškozené. (09.05.2017)

Naprosto dechberoucí drama vyprávějící příběh ženy, která kvůli zákeřné nemoci začala postupně přicházet o všechno, co kdy měla, stojí především na velmi dobře napsaném scénáři a vskutku úžasném hereckém výkonu Julianne Moore, která si dokázala přivlastnit celý film jen pro sebe a zlatá soška ji náleží zcela po právu. Během filmu máme možnost sledovat, jak se vysoce erudovaná žena a její rodina musí vypořádávat s Alzheimerovou chorobou, která si nevybírá, nýbrž pouze bere, dokud z člověka nezbyde jen bezduchá schránka nemající ponětí o okolním světě. Still Alice je hereckým koncertem jedné úžasné herečky a zároveň velice přesvědčivým pohledem na nemoc, která je v dnešní době velice aktuální. Jde o film, který je natočen s nebývalým citem, ve kterém jsou vážné scény míněny opravdu vážně a nikoli sentimentálně. Zkrátka po delší době opravdu kvalitně natočený a skromně pojatý dramatický film, který si rozhodně zaslouží diváckou pozornost a uznání. (14.05.2015)

Nepříjemné na sledování, ale diváka to nesemele. Všichni zainteresování se totiž chovají až příliš důstojně, což je v přímém kontaktu s touto krutou nemocí podle mě absolutně nemožné. Cílem moderních snímků je ukázat realitu, což se tady evidentně nepovedlo. Sdělení zdrcující pravdy dětem mělo být předčasným vrcholem filmu. Většina lidí je schopna udělat scénu ve frontě na salám, ale Alzheimera v rodině přejdou se stoickým klidem? Těžko. Tvůrci se mohli vykoupit dotažením Alicina návodu do konce, z kterého by konečně bylo cítit, že jde o skutečné lidi. Znovu jsem se mýlil. (08.01.2015)

Když jsem si přečetla pár slůvek o Richardu Glatzerovi a následně viděla boj úspěšné ženy Alice s diagnózou, kterou bych nikomu nepřála, tak mě zasáhl hlouběji, než bych předpokládala. Jaké to musí být, když se člověk dozví, že trpí něčím tak strašným? Jaké to je, pozorovat zpočátku všechny ty symtomy, které k této diagnóze patří? Jullianne zahrála Alici neskutečně přesvědčivě. Znala jsem jednu ženu, která touto nemocí trpěla a sledovala s odstupem času postupný rozklad takové osoby. Je to skutečně strašné a myslím, že je chvályhodné, že tady to utnuli tvůrci v pravý čas. Tady jsem se o dceři, která se o ní ke konci starala, tolik nedozvěděla, neměla jsem možnost vidět jí do mysli a jak to působí i na její fyzickou stránku osobnosti, když pominu jen ten obrovský psychický tlak. Já osobně obdivuji dceru, která se o svojí maminku starala až do její smrti, protože film zdaleka neobsahoval vše, co tato nemoc obnáší. Ano, takových lidí s touto nemocí je mezi námi víc a je to mimo jiné, tak trochu apelace na naši empatii a obdiv té neskutečně velké trpělivosti těch, kteří se o takové lidi starají a nebo s takovými lidmi přicházejí byť jen na chvíli do styku. Za Jullianne a Richarda jdu určitě nahoru. (10.12.2014)