Krížová cesta

[IFF 2014] Margaret Whiteová železným kolom pribíja Pannu Orleánsku na kríž. ////////// Radikálna v silnom spojení formy a obsahu, rozvážna a opatrná, keď má ukázať prstom na vinníkov, Kreuzweg plynie v štrnástich takmer nehybných symbolických naratívnych obrazoch (kamera sa pohne len v troch najzásadnejších "zastaveniach"), pri ktorých sa zatajuje dych. Maximalizovaný realizmus dosiahnutý odstránením zbytočných prvkov a vyrušením falošného dojmu štylizovanosti fakticky podloženými, navlas rovnakými prípadmi by mohol byť zbytočne chladný a odťažitý, no je vyvažovaný iróniou na úkor extrémnych fundamentalistov aj odporcov náboženstva. Nič nie je čiernobiele, neustály súboj dvoch dominantných protikladov v srdci i okolí dievčiny (strhujúca Lea van Acken) udáva ambivalentný takt filmu; koniec koncov, ani samotná matka (bezchybná Franziska Weisz) nie je démonizovaná, prejavuje lásku a súcit, no i neochvejnú vieru vo svoju pravdu. Dôležité je, že sa nad nikým nevynášajú jednoznačné súdy a Kreuzweg kráča strednou cestou medzi ortodoxne náboženským a protináboženským filmom (a bola by chyba interpretovať ho ako zástancu jednej z týchto kategórií). Nie je filmom-argumentom, ale strastiplnou púťou pochybnosťami a túžbami vnútorne zmietanej dievčiny, ktorá kráča v ústrety jasnému ortieľu. Kto má však za to pykať? Nájsť vhodnú obeť pre túto rolu je jednoduché, avšak práve tu si môžem dovoliť mierne poupravený známy citát: "Kto si bez viny, prvý hoď kameňom." Druhá strana mince vraví, že skutočný zázrak je odmenou za najbolestivejšie utrpenie a najväčšiu obeť, ktorá musí byť položená. Účel svätí prostriedky - účel je však žiadaný, prostriedky nutné a svätosť absolútna. Dovolí si to niekto spochybniť? Ako potom môžeme tvrdiť, že je pravda len jedna? Zároveň však pravdu nemôžu mať všetci. ////////// Dodatok: Smial som sa, zúril som, plakal som. Dietrich Brüggemann by ešte mohol v budúcnosti znamenať veľa. A len tak na okraj - som v pomykove, pretože neviem nájsť nič, čo by som mohol vytknúť - aj bez uchýlenia sa k subjektívnym pocitom. 100% (15.11.2014)

Jeden z nejsilnějších zážitků KVIFF 2014. Bravurní scénář, podpořený nejen naprosto uvěřitelným herectvím, ale také absencí hudební složky a jakéhokoliv pohybu kamery (ehm, tedy dva maličké pohyby tam jsou). Oceňuji i přístup režiséra, který neukazuje na nikoho a na nic prstem obvinění, neutočí, neposmívá se. A ještě k tomu umí i ve filmu, který rozechvěje, pracovat s humorem. (13.07.2014)

Fiktivní "Bratrstvo sv. Pavla" je zde odvozeno od problematického, ale skutečného "Kněžského bratrstva svatého Pia X.", jejímž základním článkem je: „Držíme se celým srdcem a celou duší Katolického Říma, Strážce Katolické víry a tradic nezbytných k uchování této víry". Proč si logicky přesný a důsledný Dietrich Brüggemann vybral sv. Pavla je nasnadě. Je to tradice renegáta, kterého (jak při různých příležitostech sám říká), nezajímá živý Kristus, nýbrž ten mrtvý (jako by říkal, že kdyby ho nezabili tehdy, museli bychom to udělat dnes my). Křížová cesta a Kříž sám, jsou tak jeho nejpregnantnější symboly(, které stále více zalidňují i českou krajinu)... Mladičká Marie, vystavená nejen tlaku sekty a sektářské rodiny, ale také svým vlastním sklonům, dochází přes různá protivenství na konec cesty, kterou si sama zvolila... Není třeba se celý život honit za zážitky, ale třeba je občas se zamyslet. Bez myšlení by ostatně nebyla ani Marie, Pavel, Ježíš ani Bůh... Ještě slovo k Brüggemannově režijní přesnosti a ostrosti: Mladá Marie, která na začátku filmu vypadala jako děťátko se v jeho konci proměšnila ve strařenu. Zahrabávání jejího hrobu bagrem to ještě všechno umocnilo na entou. (26.06.2020)

Úvodní patnáctiminutovka je slušným rozehřátím, pak přijde další scéna točená na jeden zátah, po ní další, pak další, takže střihač se moc nezapotil. Ale o to tu vůbec nejde. Všichni děláme chyby, jen rodiče ví všechno nejlíp, protože jsou přeci starší a moudřejší. Komorní drama o ortodoxní křesťanské rodině se na víru dívá mnohovrstevnatou optikou, pokládá mnoho otázek, upozorňuje na zrádné hranice oddanosti. Zároveň je velmi soustředěným dílem, které čerpá ze symboliky křížové cesty. Jeden zmařený život, solidní zážitek na zamyšlenou. Čtrnáctiletá Marie cítí namísto revolty vůči autoritativní matce, která utlumí její přirozené náctileté potřeby, zmatek z reálného selhání její víry. Jedna pomatená dívčí hlava a filmoví vědátoři mají co žrát. Život je prý plný možností. (27.01.2015)

Čo je veľa to je moc. Rada by som nahliadla aj do ostatných rodín v ich farnosti, ako to u nich chodí. Lebo toto tu nebolo ani tak výsledkom viery, aj keď farárkov pokec s mladými na začiatku tiež bolo niečo, ale výsledkom matky. Franziska ju dala tak dokonale, že ja som len žasla, čo je to za trúbu. Neskoro je plakať medzi truhlami. Toto bol film ako pre mňa stvorený a ja som ho tak dlho obchádzala. Skvelo napísané, natočené a zahraté. (05.05.2016)