Svrdlin

Ač ukotveno dějem do (zákoutí) krajiny a s nemalým počtem figur, jde de facto o sevřený a komorní příběh s několika klíčovými postavami, kterým jeden souboj neumožnil rozehrát jejich jiné, vnitřní drama. Žánrovka, která mne nepustila. A s výtečně komponovanou ústřední melodií, která ví, kdy má zaznít.

Po skončení posledního, pátého, filmu jsem si přál, abych spolu s režisérem mohl nahlížet do života černošské komunity ve VB ještě znovu – opětovně se vydávat do ulic, domků, do vyprávění, která si naštěstí nezakládají na nadměrné hře s retro stylem, v popředí stojí vždy aktéři, dramatické postavy, jež mají v sobě uvěřitelnost a autenticitu. Líbí se mi ta nedořečenost. Že pouze vstoupíme do života, nahlédneme, chvíli jej sledujeme, ale pak už přijdou na řadu závěrečné titulky.

Fran Lebowitz má schopnost okomentovat prakticky cokoliv, což sice nabídne Martinu Scorsesemu až bezednou možnost výběru, současně vede i k jisté dramaturgické rozkročenosti. Ačkoliv jednotlivé epizody mají svá hlavní témata, čas od času se od nich – takřka až nepatřičně – odchází. Ne že bychom ztrácely důvod se smát, ale můžeme se ztratit při cestě s Fran za poznáváním New Yorku. I když... i s tím New Yorkem se to má obdobně jako s přístupem k tématům epizod. Je a není důležitý. Je a není v centru pozornosti. De facto málokdy stojí v prvním plánu. Neznamená to, že bychom proto měli projekt hůře hodnotit, ale leckomu to nenaplní očekávání. V první řadě Scorsese dává prostor samotné Lebowitz – jejím názorům, jejím historkám, její osobnosti. Jenže díky tomu, že je natolik propojena s místem, v němž pracovala a pracuje, žila a žije, tedy New Yorkem, se leccos dovídáme i o této metropoli. A o proměnách. Protože o vývoji, změnách, vlastně jaksi kriticky nahlížených, i tento dokumentární projekt je. Podstatné pro jeho přijetí, resp. míru kladného přijetí, bude, jak moc si sednete s Fran Lebowitz. Humor asi nebude takovou překážkou, je sympaticky jízlivý, nikdy ne však urážlivý. Upřímný, ale ne účelově „nekorektní”. Jen jej může být vlastně až moc. A občas lze vyčíst, jak si ho Lebowitz připouští – jaksi ustupuje od potřeby vyjádřit myšlenku přesně, jen proto, aby ji vyjádřila vtipně. Když ale tohle přijmete, vznikne prostor ani ne čtyřhodinový, který můžete naplnit setkávání s ní, v podnicích a ulicích New Yorku, prostor, kde si z každé epizody lze odnést pár postřehů pro další parafráze či citování, nebo alespoň (nebo vlastně především) postřehy, které popostrčí k vlastnímu zhodnocení společenských fenoménů a proměn.