Homár

Hned na začátek je nutno dodat, že Humr přece jen stojí za zhlédnutí a to už kvůli jenom základnímu (nejen) filmovému pravidlu ´´ sto lidí, sto chutí´´ díky kterému je možné, že někdo jiný bude na rozdíl ode mně z Humra případně výrazně nadšený. Ode mě ale moje první setkání s režisérem Yorgosem Lanthimosem už tehdy moc hezkých věcí neuslyšelo a jak jsem očekával tak po pár letech po téměř celém druhém zhlédnutí můj postoj k mému tehdejšímu prvnímu setkání s režisérem Yorgosem Lanthimosem vůbec nemění a skutečně jsem tehdy uvažoval nad tím, že nad Lanthimosem zlomím hůl a zavedu ho do své osobní kategorie ´´tvůrci od nichž už nikdy víc cokoliv jiného ne´´. Po Zabití posvátného jelena a především Favoritce jsem Lanthimose vzal na milost, Humr je ale pro mně pořád tak trochu bolestivou vzpomínkou. Samotná myšlenka je velmi zajímavá, ale už zde se objevuje zásadní problém: Lanthimos spolu se spoluscenáristou Efthymisem Filippou představí svět ve kterém jsou nezadaní odvezeni do hotelu kde musí do 45 dnů najít partnera či partnerku nebo budou proměněni ve zvíře dle vlastního výběru a zároveň představí základní pravidla- 1) Žádná masturbace, 2) Povinně se musí souložit s pokojskou, soulož ale nesmí skončit ejakulací, 3) Probíhá lov těch svobodných, kteří utekli do lesa a za každého chyceného dostane lovec den navíc kdy může zůstat člověkem. Minimálně tyhle pravidla tak film vysvětlí, spousta věcí ale zůstane neprozkoumaná a nevysvětlena. Jak vlastně vyšší moc mění lidi ve zvířata? Je tohle jediný hotel na světě nebo jich po světě existuje víc? Je tohle pouze stanovisko USA nebo jde o nový světový řád? Jak vlastně tahle podivná společnost vznikla? Čím dál tím více uvažuji nad tím, že bych vlastně radši viděl film nebo vyloženě prequel k samotnému Humrovi, který by vlastně celý zavedený systém lépe osvětlil a vysvětlil. To, že se tak totiž po celou dobu Humra nestane beru jako zásadní omyl a argumentace ve stylu, že bych si měl vše kolem domyslet sám už poté beru jako vyloženou ukázku scenáristické lenosti. Stejně tak se dá diskutovat nad tím, že je Humr komplexní a hrozně složité dílo, které potřebuje od diváka výrazně složité vysvětlení a prozkoumávání. Má to ale dva háčky: 1) Rozkrývání Humra totiž není zajímavé ani zábavné a za 2) tohle je za mně vyloženě film, který by chtěl být složitý, komplexní a především osobitý. Vychází mu ale jenom ta osobitost, protože něco jako Humr se jenom tak nevidí. Ale to zrovna v tomhle případě není vůbec žádná pochvala! Potencionálně zajímavý nápad je zcela utopen v nefunkčním černém humoru, nefunkční práci s emocemi, šňůře WTF příběhových rozhodnutí, příšerném soundtracku, velmi špatných dialozích a především v nefunkčnosti adekvátně využít výborně obsazení. Především velice bolí fakt, že výborné obsazení, které čítá Colina Farrella, Rachel Weisz, Johna C. Reillyho, Bena Whishawa nebo Olivii Colman není skutečně využito a především mi většinu času přišlo jako kdyby herci jen odříkávali repliky na první dobrou a nebyl tam žádný cit nebo procítěnost. Humr se přitom snaží o vyvolání romantických emocí nebo černý humor, jde ale o černý humor, který nejenom, že nefunguje ale především je hodně za hranicí nějakého dobrého vkusu. Zrovna černý humor je věc, který u Lanthimosových pozdějších filmů funguje výrazně lépe a i proto mi Humr v rámci jeho tří posledních filmů přijde jako takový špatný vtip či vyložený omyl. Humr má několik skutečně zajímavých podzápletek, potencionálně je zde i možné najít jisté metafory a především se o Humrovi alespoň nedá říct, že by neměl svůj styl, protože Lanthimos svůj styl má velmi výrazný a neodpustí si působivou zpomalovačku či si rovnou alespoň uměl pohlídat vizuál (kameraman Thimios Bakataris si ale u příštího Lanthimosova filmu Zabití posvatného jelena rozhodně také vyhrál víc). Celé to ale k kdovíjakému nadšení nestačí. Stejně tak jde v rámci Lanthimisovi tvorby poznat, že nemá problém napsat působivé či zajímavé dialogy (paradoxně je za mně jeho nejlepší film Favoritka ke které Lanthimos osobně scénář nenapsal) jak dokázal příště právě u Zabití posvátného jelena. S tou nulovou procítěnosti je ale také spojen fakt velmi bolestivých dialogů, při kterých si jen člověk říká proč ty lidi komunikují tak zvláštně a divně a jen to vlastně sedí k celé podobě Humra. Humr je rozhodně divný, rozhodně ale ne v tom dobrém slova smyslu (+ vyprávění vypravěče je občas skutečně k popukání a paradoxně to jako vtip funguje více než veškerý pokus o humor v celém filmu). Korunu tomu nasazuje první (a snad poslední) soundtrack Johnnieho Burna, jehož hlavní motiv se během filmu opakuje pořád dokola a začne reálně bolet už po druhém použití. Jsou hudební motivy, které se ani na dvacáté neohrají, hlavní motiv Humra ale mezi ně nepatří. Je možné Humra analyzovat a skutečně si v něm spousta věcí domyslet a odhadovat kam tím Lanthimos mířil. Znova ale platí, že Humr rozhodně není tak zajímavý aby to skutečně stálo za to a především se bojím, že i když tento termín nemám rád tak je Humr spíše tím druhem filmu, který se pokouší být umělecký, ale selhává už ve své startovní zóně. U filmů se musí tak nějak automaticky přemýšlet aby člověk pochopil jejich složitost a komplexnost (viz. Stalker, Loni v Marienbadu nebo čerstvý Tenet), zrovna u Humra ale zapnutí mozku spíše bolí než cokoliv jiného, protože tam pořád vzduchem lítá jistá autorská nedotaženost. Opět platí ´´ sto lidí, sto chutí´´ a tudíž si i Humr pochopitelně našel své fanoušky, já mezi ně ale rozhodně nepatřím. A jedná se pro mně o jeden z mála filmů, jejíž vychvalování vlastně nechápu u téměř nikoho. Lanthimos není špatný filmař, tady ale bohužel za mně šlápl velmi brutálně vedle. Ale potenciál pro zajímavý prequel a pořádně osvětlení toho jak vlastně svět v Humrovi funguje tu pořád je. Společně se Sezn@mkou Zity Marinovové nejhorší filmová seznamka všech dob! (18.09.2020) (menej) (viac)