Intolerancia

Griffithovo veledílo, které vzniklo hlavně proto, aby očistil svou pověst po svém rasistickém "Zrození národa". Film zobrazuje tato historická období – události v životě Ježíše Krista, starověký Babylon, Bartolomějskou noc a příběh ze současnosti, kdy je mladík nespravedlivě odsouzen za vraždu kamaráda a jeho milá pro něj vybojuje milost od guvernéra. Avšak nečekejte, že se tak děje postupně. Příběhy se neustále prolínají a dávají do přímého kontrastu. Pro film se postavila obrovská dekorace Babylonu na rohu Sunset a Hollywood Boulevard, ušili se nákladné kostýmy a Griffith film konzultoval s řadou zástupců menšin, aby zůstal politicky korektní. Když byl nakonec obviněn, že u Ukřižování Ježíše nebylo tolik Židů, tak scénu přetočil a doplnil je komparsisty Římanů. Film stál údajně astronomické 2 miliony dolarů a stal se gigantickým propadákem. Obecenstvo film nechápalo a Griffith proto film rozdělil do dvou částí Pád Babylonu a Matka a zákon. Přesto se Intolerance ani zdaleka nezaplatila. Film ovlivnil sovětskou kinematografii, především slavného Sergeje Ejzenštejna, který jí používal často jako citaci do svých eposů. Ostatně film se stal v Rusku obrovským hitem, přestože Griffith z toho nikdy nic neměl, protože tam běžely v kinech pouze pirátské kopie filmu. (01.02.2010)

(Verze: 163 minut) Ještě jednou mi někdo ukáže tu kolébku a asi k němu budu fyzicky intolerantní! Ale teď vážně, stopáž je vzhledem k předvedenému totálně přepálená a zkouknout film najednou vyžaduje nemálo sebezapření (gratuluju těm, kdo si „střihli“ tu o půl hodinu delší verzi). Střídání časových rovin možná bylo tehdy pokrokové, ale nalijme si čistého vína, 2 z těch 4 jsou tu úplně zbytečně (Jeruzalémem si režisér čistě jen ukájel své náboženské choutky, a v případě Paříže je to jen a pouze o tom slavného masakru, bez něho by vyšla tato „intrikánská“ linie také úplně naprázdno). No a zbývající 2 časové roviny do sebe sice něco mají, ale znovu toho zase tak moc nenabízejí. „Malý Drahoušek“ (ostatně i ten její „chudák gauner“) je totálně mimo (a ne, nejsem spokojený s koncem jejich příběhu…tak málo stačilo a bylo hotovo!), Horalka na mě co do sympatií působila úplně stejně (obě dámy byly tak říkajíc „na-přes-držku“). Ovšem v případě babylonské linky si člověk alespoň může užít kvalitní výpravy, slušně zvládnutých davových scén a především pořádné války (!). Ta mě zcela vytrhla z apatie a donutila hltat záběr po záběru, protože bojové scény byly natočeny zatraceně dobře, místy působily skoro až realisticky, a kdyby se celou dobu místo natřásání věčně nespokojené „Plané růže“ raději bojovalo, dost možná bych chrochtal blahem po celou její délku alespoň u téhle časové roviny. No a o prostřizích na tu….věc ze dřeva jsem se už zmínil. Dohromady mi to dává ještě slabší průměr, víc ani omylem. (01.06.2015)

No páni! Konečně to mám za sebou. Představa téměř 3 hodinového filmového vzdělávání mě strašila několik let a nakonec to vlastně nebylo tak hrozné, jak jsem se bál. Ve výsledku musím před rasistickým filmovým praotcem Griffithem smeknout. První hodina a půl však nebyla tak pozitivní. Paralelním linkám věnuje Griffith nevyvážené množství času a namísto toho, aby vyprávěl co nejvíce obrazem (je to probůh přeci němý film!), používá neskutečné množství mezititulků, které absolutně ničí plynulost děje. Jednotlivé dějové linky jsou pak chvílemi trochu zmatečné a několikrát jsem si musel zpětně zjišťovat, o co že zrovna jde. Když však v polovině přichází na řadu velkolepá babylónská bitva, vizuální stránka Intolerance na sebe konečně strhává potřebnou pozornost a velké množství (podle mého soudu) zbytečných záběrů se dá mnohem lépe překousnout. S blížícím se závěrem mě pak Griffith strhl řadou střihových postupů (např. flashback, paralelní montáž), s jejichž pomocí dokázal vykouzlit opravdu dechberoucí momenty. Když si představím, že by se Intolerance prostříhala a zbavila by se těch opulentních a obsahově prázdných záběrů, byl bych z ní patrně nadšený. 6/10 (09.01.2018)

Symbolismus rozhodně není ve filmu nic nového, vždyť jeden z průkopníků filmu, Georges Méliès, byl tím, kdo do filmu právě tohle vznesl, ale byl to D. W. Griffith, kdo to dovedl k dokonalosti. Závěr jeho geniálně rozporuplného eposu "Zrození národa" toho byl důkazem, snímek "Intolerance" v tom pokračuje, kdy žena houpající kolébku je nádhernou ukázkou takové filmové metafory. Ať se děje, co se děje, život pokračuje. I když jsou na sebe lidé hnusní, pořád mají naději. Naprosto úchvatná je forma vyprávění, kdy se prostřídávají čtyři různé příběhy, což byl také důvod, proč byl film pro tehdejšího diváka příliš náročný. Přeskakování mezi příběhy mátlo. Co si budeme povídat, diváci s tímhle stylem vyprávění mají problém i dnes. D. W. Griffith ale opět ukázal svou genialitu a schopnosti hrát si s mladým médiem, kterým film byl. To, co je předváděno s kamerou, se střihem, s narací, ale i s efekty, to jsou prvky, které jsou platné doposud. Mimochodem, i mezititulky zaujmou svou propracovaností, stejně jako odhalená ňadra, která později rozhodně nebyla samozřejmostí. Věrnost zachycení doby u historických příběhů je až dech beroucí. (18.01.2014)

Nelze dát méně než pět. Samozřejmě, tomuto filmu se dá vytknout kopa věcí. Já osobně bych nejvíc ze všeho vytkl, že francouzský příběh a příběh s Ježíšem jsou jenom do počtu, tvoří zanedbatelný zlomek celého filmu a zrovna u příběhu s Ježíšem mi to přijde jako docela škoda. Také můžeme vytknout přílišnou patetičnost díla, protože celé tři hodiny nedělá nic jiného, že nám hustí do hlavy, jak je netolerance špatná. Dále si můžeme stěžovat, že koukat tři hodiny na černobílé obrázky bez jediného mluveného slova je zdlouhavé. Vytknout režisérovi můžeme nestřídmost, megalomanství. Všechno je to pravda. Ale jedno mu upřít nemůžu. Intolerance je největším a nejimpozantnějším velkofilmem jaký znám. Když si spojíte obrovské kulisy a tisíce komparzistů (včetně slonů a cvičených holubic) s rokem vzniku, poděláte se. Natočit tohle v samých začátcích kinematografie, to je prostě něco nepochopitelného. Nelze dát méně než pět. (14.07.2009)