Drsné jaro

Mé iluze o slušných a po skvělé práci prahnoucích Japoncích se zhroutily...Ne, teď vážně. Narozdíl od nedotaženého 9 Souls, kde Toyoda úplně neukočíroval všechny hlavní charaktery, mi Drsným jarem vyráží dech. Po zkušenosti s 9 Souls jsem vlastně nic neočekával, o to víc jsem zvedal své obočí nad tím, co se děje na jisté japonské střední. Psychologický profil místních studentů bez zájmu o školu, o kamarády či jejich absolutní ignorace budoucnosti naznačuje, že dnešní mladí Japonci se zrovna nehrnou do celoživotnímu posluhování ve velkých firmách. Občas dojde i na ostřejší scény (dobře, psycho scény), ale na mě nepůsobily vůbec samoúčelně, když se zamyslím a prolétnu dneska občas noviny...spíš naopak. I přes viditelnou Toyadovu zálibu v co největší množství bizarních postav, tentokrát se mu daří vytvářet opravdu zapamatovatelné charaktery. Ať jde o nemocného, v lavici spícího a venku se stromy rozmlouvajícího mladíka, nebo hlavní postavu Kuja a jeho kamaráda Aokiho. Jejich vztah je kapitolou sama pro sebe, jež vrcholí v předvídatelném, ale mimořádně silném finále. Nesmím opomenout výkony herců, zejména Matsudy, který se už asi nezbaví rolí vyšinutých a zakřiknutých mladíků. Tak zítra ve škole! (18.02.2009)

Ne snad přímo zklamání, ale neuspokojení určitě. Měl jsem za to, že film bude víc punkový, víc syrový, víc drsný, víc realistický, víc existencialistický, víc nihilistický... No tedy nihilistický je možná dost, ale ta jeho nezáživná odosobněná forma mi pranic nesedla. A hlavně v první půli jsem měl chvílemi pocit, že sleduju pop-punkově pitoreskní verzi jakýchsi japonských Slavností sněženek z chlapecké střední. Nejzajímavější scéna je ona časosběrná s Aokim, stojícím na jednom místě od západu do východu Slunce, no a nejsilnější (hlavně díky songu od TMGE) pak následné sólové tleskání https://www.youtube.com/watch?v=wfRUj5g8dZo. A celkově docela dobrá muzika, to jó... (07.08.2018)

Na Aoi Haru jsem se hodně těšil, přece jenom námět byl velmi zajímavý a slibný. Celkově po shlédnutí nejsem nějak zklamaný, ale taky ne nejsem nadšený. Nedivím se, že Japonci jsou cvoci, když točí a dávají do distribuce takové filmy. Poetiku jsem tam teda hledal marně, násilí bylo hodně ale nepřesvědčivé. Hudba OK. (11.09.2006)

Nato aby sa Bleu Spring mohol tváriť ako dráma s trpkým koncom a ponaučením sa snaží pôsobiť príliš štýlovo. Herci a ich postavy sú priam utopené v pózach a typickej "atmosferickej cigaretke". Chápem, že v spoločnosti, kde Hikimori a iné zvláštne deviácie doby sú pevnou súčasťou jej štruktúry, nemusí pôsobiť tento kúsok zase až tak prehnane, no pre človeka, ktorý zažil idilické dni v školských laviciach na Slovensku bez akejkoľvek ujmy na zdraví je táto téma vzdialená na míle, a uniká mi i logika súťaženia o vodcovstvo v bande pomocou tvárenia sa ako sopka pred eurpciou, ktorá pri samotnom výbuchu sa pretaví skôr v súťaž krásy o kaderníka s najtuhším gelom. (13.02.2009)

Přesně **1/2 - čili průměr. I během relativně krátkého filmu se člověk může nudit. Některé složky tohoto filmu jsou vydařené. Zejména hudba, bez níž by se na to nedalo vůbec dívat. Ale celkově je spád filmu velice zdlouhavý a pomalý. Řekl bych, že tento film je o všem a zároveň o ničem. Některé tzv. hluboké myšlenky by sice byly na delší zamyšlení, ale tento snímek mě k tomu rozhodně nenaladil. A bohužel "krutá" pointa byla lehce odhadnutelná předem. Pro všechny, kteří se chystáte na tento snímek podívat, chce to mírně depresivní nebo melancholickou náladu. Jinak to bude ztráta času. (12.04.2006)